1.

Úvod

2.

Pohádka

2.1	Vývoj pohádek

2.1.1

Pohádka v českém prostředí

2.2	Rozdělení pohádek

2.2.1

Lidové pohádky

2.2.2

Autorské pohádky podle lidových látek či motivů

2.2.3

Moderní autorské pohádky

2.3	Společné znaky pohádek

3.	Božena Němcová

3.1	Život a dílo autorky

4.	Národní báchorky a pověsti

4.1	Vznik a vývoj Národních báchorek a pověstí v komparaci s autorčiným životem a korespondencí

5.	Slovenské pohádky a pověsti

6.	Pohádky Boženy Němcové od počátku k dnešku

7.	Srovnání slovenských pohádek a pověstí z jazykového hlediska

8.

Závěr

9.	Seznam použité literatury

"1.1.1 Pohádka v českém prostředí

V českém prostředí se známky po existenci pohádky objevují nejdříve v umělé literatuře, kde byly vydávány nejprve soubory bajek, kroniky (např. O Bruncvíkovi, Mandevillův cestopis aj.), kde zejména od 16. století dochází k šíření knížek lidového čtení. Tištěné příběhy se stávaly součástí ústních podání a ty zpětně ovlivňovaly knižní produkci.
Prvními sběrateli českých lidových pohádek jsou obrozenci. Autorem první vydané sbírky s titulem Národní české pohádky a pověsti je J. Malý, nicméně zakladatelskou hodnotu mají až pohádky K. J. Erbena a B. Němcové. Oba zmínění autoři však vypravěčské podání upravují. K. J. Erben v pohádkách zdůrazňuje hlavně autonomnost fikčního světa3, naproti tomu B. Němcová pojímá pohádku jako povídku ze života lidu4. Tato sběratelsko-adaptátorská činnost pokračuje celé 19. století (k významným autorům patří V. Mikšíček, B. M. Kulda, J. F. Hruška a V. Tille).
V průběhu 19. století se pohádka postupně stala jedním z vůdčích útvarů literatury pro děti. Jako zakladatelskou a trvalou hodnotu v žánru autorské pohádky chápeme Broučky (1876). Ve 40. letech 19. století se rozvinula dramatická báchorka J. K. Tyla, jejíž úspěch se zakládal na spojení pohádkových motivů. Taktéž koexistence veršované epiky s pohádkou byla příznačná pro 19. století (např. satira K. H. Borovského Král Lávra). Na přelomu 19. a 20. století je pohádková kniha považována za populární obchodní artikl. Zároveň však dochází k tomu, že se od konce 19. století utváří převážně pohádka autorská, v níž ustupují tradiční syžety, motivy a kompoziční postupy pohádky kouzelné. Autorská pohádka 20. století přibližuje pohádkový svět prostředí moderní civilizace, nadpřirozené bytosti polidšťuje, vnáší do vypravování nadhled a vyjadřuje nebojácnost (V. Vančura: Kuba a Kuba Kubikula, O. Sekora: Ferda mravenec, K. Čapek: Devatero pohádek atp.). 11
Se vznikající teorií dětské literatury se rovněž vynořila problematická otázka, zda je pohádka vhodnou četbou pro děti. V prvních číslech časopisu Úhor byly vedeny diskuse, do nichž zasáhli nejen spisovatelé, učitelé, ale také široká veřejnost. Tehdy se do polemiky vložil V. Tille příspěvkem Pohádky pro děti, kde zdůraznil význam pohádky pro rozvoj fantazie dětí. Brzy na to se objevil v Lidových novinách článek s titulem Pryč s pohádkou! Na obranu vystoupila M. Majerová a další osobností, například J. Horák a J. Frey.
V době okupace to byla právě pohádka, která pomáhala lidem překonat protektorátní atmosféru, dodávala sebevědomí a byla zdrojem víry ve vítězství nad násilím. V 50. až 70. letech 20. století dominují v pohádkách autorské verze klasických českých a světových pohádek F. Hrubína (Špalíček pohádek, 1957), J. Kainara (Zlatovláska, 1953) a J. Drdy (České pohádky, 1958). Tvořily se rovněž volné filmové adaptace klasických pohádek (Pyšná princezna, 1957; Byl jednou jeden král, 1954 aj.). Oproti tomu dominuje v 60. letech 20. století typ pohádky moderní (J. Werich: Fimfárum, 1960; O. Hofman: Pohádka o staré tramvaji, 1961; J. Trnka: Zahrada, 1962 aj.) a u nás dosud vzácné nonsensové pohádky, zdůrazňující absurdní humor a jazykovou hru (např.: O. Hejná: Povídám ti, 1962; M. Macourek: Jakub a dvě stě dědečků, 1963). Na základě pohádek vznikají četné animované filmy a hrané filmové pohádky (Princ Bajaja, 1972; Tři oříšky pro Popelku, 1973; Nesmrtelná teta, 1993 aj.). Typickým jevem je medializace pohádkové tvorby v rozhlase a v televizi. Dodnes vznikají pohádkové televizní seriály a nové filmové pohádky (Pan Tau, Arabela aj.).

1.2 Rozdělení pohádek

Pohádky rozlišujeme dle původu, a to na lidové (folklorní) čili anonymní a pohádky moderní autorské čili umělé. Na pomezí této hranice balancuje autorská pohádka podle lidových látek a motivů."

Ostravská univerzita v Ostravě, pedagogická fakulta, katedra Českého jazyka a literatury s didaktikou.
Rozsah čistého textu bez obrázků a poznámek pod čarou je cca 22 stran.
Práce je ve formátu Acrobat Reader (*.pdf).