1.	Charakteristika jezera

2.	Důvod zkázy Aralského jezera

3.	Změny poměrů v jezeře

4.	Největší problémy

5.	Vyhlídky do budoucna

6.	Návrhy na řešení

7.

Závěr

8.

Zdroje

"Charakteristika jezera
Název jezera pochází z turkického slova „aral“ – ostrov. Tak se původně jmenovalo místo při ústí Amudarji a posléze cele jezero. Jezero se nachází na těchto souřadnicích: 43° 42' a 46° 44' s. š. a mezi 58° 18' a 62° v. d. Rozkládá se tedy mezi Kazachstánem a Uzbekistánem. Vzniklo asi před 10 tisíci lety, když se řeky Amudarja a Syrdarja ( Vytékajíci z pohoří Tian – Shan a Kunlun-Shan) setkaly v oblasti Aralské propadliny a vytvořily tak čtvrté největší jezero světa o rozloze 66458 km2. Průměrné sřážky v oblasti jsou 100 mm za rok. Salinita vody při ústí řek byla 10 až 11 ‰ a u jihovýchodního břechu do 14 ‰. V souvislosti s vysycháním jezera stoupla salinita vody z 10 ‰ v r 1960 na 29 ‰ v roce 1990. Po té na 78 ‰ v roce 2003, až 100 ‰ v roce 2010. Východní mělká část a Západní hluboká část. Jezero resp. jeho dvě popř. tři části mají rozlohu 17 160 km². Oblast vysychajícího jezera je 428 km dlouhá a maximálně 235 km široká. Jezero dosahuje maximální hloubky 45 m (2003). Rozloha povodí je 690 000 km² a objem vody 112,8 km³ (2003). Leží v nadmořské výšce 31 m (2003). Severní břeh je místy vysoký, místy nízký a je členěn hlubokými zálivy. Východní břeh je nížinný, písčitý, s velkým množstvím mělkých zálivů a pobřežních ostrovů. Jižní břeh je tvořen vysychající deltou Amudarji. Západní břeh je málo členitý tvořený strmým svahem Ustjurtu (výška až 250 m). V Aralském moři se nacházelo více než 300 ostrovů, které zaujímaly 3,5 % rozlohy (1960). Největší byly Kokaral, Barsakelmes a Vozrožděnija. V současné době se ostrovy postupně změnily v poloostrovy a spojují se zcela s pevninou. Některé tyto polostrovy již zcela vymizely a staly se součástí pevniny.

Důvod zkázy Aralského jezera
V roce 1954 začali soudruzi ze Sovětského svazu realizovat plán zúrodnění půdy v této oblasti. Plán to byl hezký, ale těžko realizovatelný. Přeměnit poušť na úrodnou půdu jde těžko. Jejich hlavním cílem bylo ze Středoasijských pouští udělat světové centrum pěstování bavlny. Dostávat tak valuty do SSSS a stát se nezávislým na bavlně vůči USA a Číně. Na řekách byly vystavěny zavlažovací kanály, které rozváděly vodu do vyprahlé země. Jenomže ta voda byla prakticky jediným ziskem pro jezero. Následky vysychání jsou patrné už od začátku 60. let, přesto se plantáže s bavlnou rozšiřovaly. Jestliže se půda zavlažuje v takto horkém podnebí, kde je masivní a rychlý výpar, dojde k jejímu zasolování a půda se stává méně úrodnou. Proto se zavlažovalo více a více, snahou bylo vymýt soli, ale to nepomohlo. Řeky tak nakonec už ani břehů Aralského jezera nedosáhly. Západ o aralské katastrofě tušil ze satelitních snímků. Oficiálně však utajované zprávy vyšly najevo až po rozpadu SSSR. Roku 1987 bylo jezero nedostatkem vody rozděleno na dvě části (severní a jižní). V roce 1995 byly obě části propojeny kanálem, ten zajišťoval výměnu vody, ale proces vysychání je v této oblasti tak rychlý, že udržovat v provozu tento kanál bylo z ekonomického hlediska nemožné a zbytečné.
V roce 2000 se jižní část rozpadla na dvě samostatná jezera (západní a východní). Nejvíce je vysycháním postižena východní část, protože je mělčí. Jako hlavní příčiny postupného vysychání jezera je nejčastěji uváděno nadměrné využívání vod z řek Amudarja a Syrdarja pro závlahy plantáží. Svoji roli však do určité míry hraje i změna klimatu. Pokud jde třeba o teploty vzduchu, tak lednová teplota vzduchu stoupla pro tento region v průběhu let 1960-1990 od 6 stupňů celsia."

Seminární práce z předmětu Regionální geografie II.
Obsahuje 2 obrázky, rozsah čistého textu je cca 3 strany.