1.

Úvod

2.	Experimentální psychologie

2.1.	Wilhelm Wundt (1832 – 1920)

2.2.	Roger Sperry (1913 – 1994)

3.	Strukturalismus

3.1.	Edward Titchener (1867- 1927)

4.	Funkcionalismus

4.1.	William James (1842 – 1910)

4.1.1.

James-Langova teorie

5.	Hlubinná psychologie, psychoanalýza

5.1.	Sigmund Freud (1856 – 1939)

5.1.1.

Teorie snů

5.1.2.

Psychoanalytická teorie osobnosti

5.1.3.

Teorie stadií a vývoje osobnosti

5.2.	Carl Gustav Jung (1875 – 1961)

5.2.1.

Analyticko-psychologická teorie

5.3.	Alfred Adler (1870 – 1937)

5.3.1.

Individuálně psychologická teorie

5.4.	Erik Erikson (1902 – 1994)

5.4.1.

Vývojové etapy ega

6.	Behaviorismus

6.1.	John Watson (1878 – 1958)

6.2.	Edward Thorndike (1874 – 1949)

6.3.	Burrhus Skinner (1904 – 1990)

6.3.1.

Teorie operantního podmiňování

6.4.	Edward Tolman (1886 – 1959)

7.	Tvarová psychologie, gestaltismus

7.1.	Maxmilián Weitheimer (1880 – 1943)

7.2.	Kurt Lewin (1890-1947)

7.2.1.

Teorie pole

7.3.	Salomon Asch (1907 – 1996)

8.	Kognitivní psychologie

8.1.	Ulrich Neisser (1928)

8.2.	Jean Piaget (1896 – 1980)

8.2.1.

Piagetova stadia kognitivního vývoje

8.3.	Noam Chomsky (1928)

8.4.	Endel Tulving (1927)

8.4.1.

Teorie paměti

9.	Humanistická psychologie

9.1.	Abraham Maslow (1908 – 1970)

9.1.1.

Teorie potřeb

9.2.	Carl Rogers (1902 – 1987)

9.3.	Gordon Allport (1897 – 1967)

9.3.1.

Teorie osobnosti

10.	Transpersonální psychologie

11.	Další významní představitelé

11.1.

Walter Cannon (1871 – 1945)

11.1.1.

Cannon-Bardova teorie emocí

11.2.

Lev Vygotskij (1896 – 1934)

11.2.1.

Teorie kognitivního vývoje

11.3.

Raymond Cattell (1905 – 1995)

11.3.1.

Cattellův model faktorů osobnosti

11.4.

Jerome Bruner (1915)

11.4.1.

Teorie kognitivního vývoje

11.5.

Hans Eysenck (1916 – 1997)

11.5.1.

Eysenckův model faktorů osobnosti

11.6.

Stanley Milgram (1933 – 1984)

12.

Závěr

13.	Seznam použité literatury

14.

Přílohy

14.1	Plán Wundtovy lipské laboratoře z roku 1883

14.2	Znázornění James-Langovy teorie

14.3	Model struktury osobnosti S. Freuda

14.4	Stadia vývoje podle S. Freuda

14.5	Schéma struktury duše podle C. Junga

14.6	Stadia vývoje ega podle E. Eriksona

14.7	Graf znázorňující vztah jednotlivých oborů kognitivní vědy

14.8	Schéma průběhu kognitivního vývoje podle J. Piageta

14.9	Stadia vývoje myšlení podle J. Piageta

14.10

Pyramida potřeb A. Maslowa

14.11

Znázornění Cannon-Bardovy teorie emocí

14.12

Stadia vývoje řeči podle L. Vygotského

14.13

Vývoj myšlení podle J. Brunera

14.14

Eysenckovy faktory osobnosti (dvojdimenzionální pojetí)

14.15

Portréty psychologů

"3. Funkcionalismus
Funkcionalismus je přístup, který obhajoval William James. Hlavním cílem bylo blíže specifikovat duševní strukturu. Funkcionalismus významně ovlivnily Darwinovy názory, zvláště teorie přirozeného výběru, která u psychologů vyvolala velký zájem o adaptaci. Podle funkcionalistů se vědomí vyvinulo mimo jiné proto, aby sloužilo některým řídícím funkcím aktivit jedince. Při zkoumání toho, jak se organismus adaptuje na prostředí, by data odvozená introspekcí měla být doplněna pozorováním aktuálního chování, jeho vývoje. Tedy na rozdíl od strukturalismu se zde objevuje důraz na poznání, na to, jak se psychika přizpůsobuje prostředí (jakými operacemi a kterými mentálními pochody) a také zaměření se na praktické problémy.

3.1. William James (1842 – 1910)
William James je pokládán za „otce“ americké psychologie. Byl psychologem spíše literárním, sjednotil poznatky německé, anglické a francouzské psychologie. Jeho nejvýznamnější dílo, Principles of Psychology (1890), je dodnes považováno za jednu z nejinspirativnějších textů v oboru psychologie.
James se zabýval především vědomím. Podle něj nelze hovořit o prvcích vědomí, ale spíše o proudu vědomí. Jeho pojetí vědomí se drží pěti zásad: vědomí je osobní, kontinuální, selektivní, funkcionální a neustále se mění. Schopnost vědomí je spíše zděděná než naučená.
Nejvýznamnější prací je teorie o emocích, na které pracoval nezávisle na Carlu Langovi.

3.1.1. James-Langova teorie
Tato teorie z roku 1887 vysvětluje vznik emocí, někdy se nazývá také periferní teorie emocí. Emoce nejsou ničím jiným než prožíváním fyziologických procesů v našich útrobách a svalech. To znamená, že tělesná změna předchází a je příčinou vzniku emoce. Pokud tělesná změna nenastane, emoce nevzniká. Tělesné změny jsou vyvolány různými emočně vzrušivými vnějšími podněty. Vnější podněty nebezpečného objektu tak například vyvolají fyziologickou reakci uvolnění adrenalinu a zvýšení tepové frekvence, což člověk pocítí jako emoci strachu.
Tato teorie byla překonána roku 1928 Cannon-Bardovou teorií , která tvrdí, že ke vzniku emocí není nutná fyziologická aktivace.

4. Hlubinná psychologie, psychoanalýza
Původně byla psychoanalýza diagnostickou a léčebnou psychiatrickou metodou, která se však později stala vlivnou psychologickou teorií. Jako metody zkoumání jsou preferovány volné asociace a analýza snů. Vlastním předmětem zkoumání by měla být především nevědomá mysl, protože o našem chování rozhodují především procesy, jichž si nejsme vědomi.
Zajímavá je teorie psychického determinismu, kdy vše co říkáme a děláme, má svou příčinu (zpravidla nevědomou). Příčinu můžeme najít dokonce i u zdánlivě drobných, nepodstatných chyb (tzv. freudovská přeřeknutí).
Chování je podle Freuda motivováno dvěma základními instinktivními pudy (sexuálním a agresivním) a tyto pudy tvoří psychickou energii, která se hromadí, a pokud nemůže být uvolněna, vytváří napětí a úzkost. Později už se však nedává sexuálnímu pudu prvořadý význam a objevují se alternativy, jejž zahrnují také filosofické a duchovní potřeby člověka.
Hlavními představiteli jsou Sigmund Freud, Carl Jung a Alfred Adler. V pozdější době se objevuje neopsychoanalýza, jejímž představitelem je například Erik Erikson."

Práce obsahuje obrázky a schémata. Rozsah čistého textu je cca 23 stran.