1.	Mnichovský diktát

2.	Druhá republika

3.	Protektorát Čechy a Morava

4.	Uzavření škol- 17. listopad 1939

5.

Odboj

6.	Atentát na Reinharda Heydricha

7.	Exilová vláda

8.	Rasová nesnášenlivost

9.	Slovenské národní povstání

10.	Pražské povstání

11.	Košický vládní program

12.	Kdo byl kdo

12.1	Edvard Beneš

12.2	Karl Hermann Frank

12.3	Emil Hácha

12.4	Konrad Henlein

12.5	Reinhard Heydrich

12.6	Andrej Hlinka

12.7	František Moravec

12.8	Jan Opletal

12.9	Josef Tiso

„Již v průběhu roku 1937 se množily náznaky, že se Československo dostává na mezinárodním fóru stále více do izolace. Velmoci, které zajišťovaly stabilitu střední Evropy, ponechávaly stále větší prostor expanzivní politice nacistického Německa. Tuto skutečnost plně potvrdila anexe Rakouska v březnu 1938. No a na řadě bylo Československo. Nacistická politika usilovala o nabourání republiky zevnitř. Záminkou se stala obrana zájmů sudetských Němců ohrožených útlakem z české strany. Vláda jednala s Henleinovou stranou a vycházela vstříc stupňujícím se požadavkům. Ty však v závěrečných fázích přesahovaly přijatelné meze. Proti snahám o dohodu stál požadavek henleinovců o připojení Sudet k Německu - heim ins Reich.
Rozhodujícím problémem byla organizace obrany proti přímému vojenskému napadení. Vláda i prezident Beneš vycházeli z představy, že se republika bude bránit ve spojení s Francií a za účasti Velké Británie na francouzské vystoupení byla vázána i pomoc SSSR podle československo-sovětské smlouvy z roku 1935. Vyloučena byla možnost vést lokální válku, stejně jako výlučně jen za pomoci Sovětského svazu. Tato koncepce ponechávala republiku v rukou západních mocností. Prohlubovala se závislost na jejich stanovisku a navíc jim umožňovala vyvíjet na Československo nátlak. Zcela otevřeně se to projevilo v případě zprostředkovatelské mise lorda Runcimana na přelomu srpna a počátkem září 1938 a zvláště pak v ultimátu britské a francouzské vlády z 19. září, v němž byl již vysloven požadavek odstoupení pohraničních území Československa Německu. V případě nesplnění velmoci odmítaly poskytnout Československu vojenskou pomoc.
Anglo-francouzské ultimatum z 19. září 1938 vyvolalo obrovský odpor českého obyvatelstva. Pod tlakem veřejných protestů odstoupila Hodžova vláda. Nová vláda v čele s generálem Janem Syrovým (1888-1970), po neúspěšném jednání britského premiéra N. Chamberlaina s Hitlerem v Godesbergu, vyhlásila 23. září se souhlasem Velké Británie a Francie mobilizaci armády a nařídila obsadit pohraniční opevnění. Pod hrozbou německé agrese a rozpoutání války se 29. září sešla v Mnichově konference, na níž byla uzavřena bez účasti Československa dohoda mezi A. Hitlerem, vůdcem italských fašistů B. Mussolinim, britským premiérem N. Chamberlainem a francouzským premiérem F. Daladierem o odstoupení pohraničních oblastí českých zemí Německu. Znamenalo to porušení suverenity a územní integrity československého státu. Československá vláda spolu s prezidentem E. Benešem se po zvážení mezinárodně politické a vojensko strategické situace diktátu 30. září podvolila. Mnichovským diktátem ztratilo Československo jakoukoli možnost obrany.
V prvních říjnových dnech muselo odstoupit rozsáhlá okrajová území Čech, Moravy a Slezska Německu. Vzápětí se přihlásili ultimativně s nároky další sousedé. Ochromené Československo muselo vyhovět požadavku Polska a odstoupit mu Těšínsko a menší území na Oravě a na Spiši. Dále bylo Československo donuceno podrobit se tzv. vídeňské arbitráži z 2. listopadu 1938 a odevzdat rozsáhlé oblasti jižního Slovenska a Podkarpatské Rusi Maďarsku. V důsledku těchto událostí ztratila republika 40 939 km2 s 5 milióny obyvatel, v nichž bylo 1 250 000 Čechů a Slováků. V odtržených územích byla značná část lehkého a potravinářského průmyslu, ložiska hnědého a částečně i černého uhlí. Došlo k úbytku úrodné půdy, nová hraniční čára přerušovala na několika místech významné komunikace, byly omezeny možnosti zahraničního obchodu. Všechny tyto změny znamenaly porušení mezinárodního práva a z hlediska československého práva byly protiústavní. Národní shromáždění, které bylo v tomto ohledu jediným kompetentním orgánem, tyto územní změny nikdy neschválilo. Pád demokratického Československa byl první etapou v boji o osud demokracie v Evropě.“

Práce je detailně zpracována. Její část 6 je totožná s prací 2107.