1.

Úvod

2.	Nonverbální komunikace

3.	Druhy nonverbální komunikace

3.1.

Mimika

3.2.

Proxemika

3.3.

Haptika

3.4.	Posturologie

3.5.

Kinezika

3.6.

Gestika

3.7.

Řeč očí

3.8.	Paralingvistika

3.9.

Vizáž

4.	Komunikace prostřednictvím předmětů

5.

Závěr

6.	Použitá literatura

"2.1 Mimika
Mimika (z řeckého mimeomai, napodobovat, představovat) je vědomé vyjadřování výrazem tváře, způsobené stahy obličejových svalů. Výrazů obličeje máme asi 20 000, ale umíme přečíst jen asi 32. Jakmile je navázán zrakový kontakt, rychle prozkoumáváme obličej druhého, abychom získali prostřednictvím signálů řeči těla další informace o jeho postojích a záměrech. Současně oba dva formujeme své rysy do výrazů, které buď vyjadřují naše opravdové pocity při setkání, nebo dojem, kterým si přejeme působit.
Svědčilo by o určité nemoci, kdyby se člověku při mluvení nepohnul ve tváři ani sval. Živá řeč předpokládá i živý obličej: řečník přimhuřuje oči, sevře více či méně rty, živý je i pohyb obočí, tvář je laděna do úsměvu nebo naopak rozhořčeně sevřená apod. Mimika je přirozená, posluchač ji předpokládá, jde však o její míru, která je dána především obsahem řeči.
V celém průběhu interakcí s druhými náš obličej komunikuje a to, co sdělujeme, jsou zejména emoce. Je třeba rozlišovat emoce pravé a emoce hrané. Mimika zřejmě jako jediná vyjadřuje míru pocitu potěšení, souhlasu nebo sympatie, zatímco ostatní části těla v tomto směru nepřidávají příliš mnoho dalších informací a už vůbec ne tak dobře čitelných. Mnoho výzkumníků tvrdí, že mimika dokáže vyjádřit následující emoce:
• štěstí - neštěstí,
• neočekávané překvapení - splněné očekávání,
• strach a bázeň - pocit jistoty,
• radost - smutek,
• klid - rozčilení,
• spokojenost - nespokojenost až znechucení,
• zájem - nezájem.
Argyle rozeznává tři základní typy funkcí mimických projevů :
1. charakteristiku osobnosti - neznámé lidi posuzujeme především podle výrazu jejich tváře. Výrazy v obličeji mohou být do určité míry kontrolovány, takže to, co ve tváři partnera vidíme, bývá z části výsledkem jejich prezentace sebe sama.
2. emoce a interpersonální postoje - v lidské společnosti se jejich vyjadřování mění v závislosti na kultuře a částečně je také řízeno kognitivními faktory osobnosti.
3. signály interakce - ty jsou podle Argylea velice snadno a účinně přenášeny různými partiemi obličeje, překvapení či údiv nad partnerovým sdělením dáme najevo například zvednutým obočím.
Nejsou to však jen emoce, co je možno pozorovat v obličeji. Mimikou sdělujeme i kulturně tradovaná gesta (například tzv. zdvořilostní úsměv) a tzv. instrumentální pohyby (například výrazy obličeje při kýchání).
Dva z nejvýraznějších neverbálních mimických projevů jsou smích a pláč, obojí jako projev radosti, zejména ovšem smích a pláč i jako projev smutku. Hraný smích se výrazně liší od přirozeného projevu a stejně tak i pláč. Intenzita pláče nemusí odpovídat skutečné intenzitě smutku, existuje i hluboký žal provázený jen stékáním slz (tichý pláč). Smích může mít různou povahu (jízlivý, zlomyslný, radostný atd.) a jeho slabší formou je úsměv a úsměšek. V naší kultuře vyjadřuje úsměv radost, uspokojení, štěstí, lásku, je to tedy mimořádně pozitivní prvek nonverbální komunikace.
V lidském obličeji lze rozlišovat tři zóny nonverbální komunikace:
• oblast čela a obočí,
• oblast očí a víček,
• oblast dolní části obličeje, zahrnující tváře, ústa a nos.
Podle mnohých výzkumů se štěstí dá s velkou přesností (98%) určit z oblasti dolní části obličeje. Tato přesnost se ještě zvyšuje, pokud se vezme v úvahu několik údajů z oblasti očí a očních víček. Překvapení se dá správně určit v každé zóně obličeje. Nejpřesněji se však identifikuje v oblasti čela a obočí (79%). Smutek a strach se dají s největší přesností určit v oblasti očí a víček (63%). Rozčilení je rozloženo po celé ploše obličeje a je tedy třeba sledovat všechny tři zóny najednou."

Práce do předmětu Praktická etiketa a zásady veřejného projevu.