1.	Předpoklady vzniku a počátky jazzové hudby

2.

Spirituál

3.

Blues

4.	Minstrelská představení

5.	Přehled vývoje jazzových stylů

6.

Ragtime

7.

Hot jazz

8.	Neworleanský styl

9.

Dixieland

10.	Chicagský styl

11.	Raný swing

12.

Swing

13.

Bebop

14.

Cool jazz

15.

Hard bop

16.

Free jazz

17.

Fusion

18.	Jazz v současnosti

19.	Seznam použité literatury

"2. Spirituál
Černošský spirituál je duchovní píseň s biblickými, často starozákonními texty, které odkazují na biblickou rovnost všech lidí před bohem, poukazují současně na těžkou životní situaci černých otroků, popisují jejich utrpení a vyjadřují touhu po osvobození. Rozšíření spirituálů mezi nimi jde ruku v ruce s přijímáním nového náboženství – křesťanství a jeho obřadů, k čemuž je v Americe nutí jejich noví páni. Chtějí tak potlačit prvky původní africké kultury, kterých se černoši drží a které je spojují. Řadu motivů přebírají černošské spirituály ze spirituálů neboli náboženských písní bělošských, které vznikaly začátkem 19. století v Americe. Z afrických kořenů se ve spirituálech projevuje například výrazné synkopování melodie, užívání sténání, výkřiků, tanec, tleskání, typická je mohutnost projevu a jeho spontánnost. Ve spirituálech se objevuje metoda zvolání a odpovědi, tolik rozšířená v jejich nástupcích gospelech a používaná i v jazzu například při střídavém předávání chorusů, tedy při řazení a improvizaci sól, mezi jednotlivými nástroji. Mnoho spirituálů se později dostalo do repertoáru jazzových kapel.

3. Blues
Jak uvádí Poledňák, blues je „lidová světská píseň amerických černochů, mající základní význam pro vznik jazzu. Její formové a harmonické schéma dosud tvoří nejčastější a nejpřirozenější základ pro improvizované jazzové projevy“ Vývoj ale spěje ke klasickému blues postupně. Tak jako u spirituálů je kladen důraz na kolektivní zpěv, světské blues je typické zpěvem sólovým. Zpěv je hlavní a nejdůležitější složkou původního blues. V něm se zrcadlí jednak tvrdé životní osudy a špatné životní podmínky černochů, ale třeba také milostné motivy, často přímo se sexuálním podtextem, či kritika společenského systému. Zpěváci opět využívají ke svému vyjádření kromě klasického zpěvu již výše zmíněné výrazové prostředky jako glissanda, falzet, nebo model zvolání-odpověď, které dodávají textu patřičný emocionální náboj. Doprovodným nástrojem bluesových zpěváků je nejčastěji banjo či kytara. Neustálý dialog mezi sólovým hlasem a nástrojem zůstává znakem vokálního blues i v pozdějším vývoji. Následně dochází i k rozvoji instrumentálního blues. Blues se formuje zhruba od poloviny 19. století v prostředí afroamerického venkova. Zpočátku nemá pevně stanovenou formu ani harmonii, postupně se ustaluje jeho základní dvanáctitaktová, tři akordy využívající podoba, jejíž nejjednodušší forma je tato: T/T/T/T7/S/S/T/T/D7/S7/T/T/ (T – tónika, S – subdominanta, D – dominanta). Tato pevná bluesová forma, kterou získává zhruba v druhém desetiletí dvacátého století, pak zásadním způsobem ovlivňuje jak samotný jazz, tak i většinu moderní populární hudby. Pro blues typická je také jeho tonalita, která často balancuje mezi durovou a mollovou tóninou a nezřídka jimi i střídavě prochází. Je tomu tak díky tzv. blue notes neboli bluesovým tónům. Tyto specifické, původně pouze intonační odchylky, které dodávají blues patřičnou expresivitu, byly přejaty i v instrumentální hře. Jsou to tóny, které se v blues můžou vyskytovat jak ve svém základním, tak sníženém tvaru. Nejčastěji jsou tyto bluesové tóny na 3., 5. nebo 7. stupni dané stupnice. Za „otce blues“ je považován William Christopher Handy, který ale spíše než přímou skladatelskou činností proslul díky své sběratelské činnosti a následným úpravám a dokomponovávání již existujících hudebních motivů. Blues zanechává nesmazatelnou stopu jak v jazzu, v němž jej využívají prakticky všichni interpreti, tak i v moderní populární hudbě, kdy z něj buď vychází řada dalších stylů, ať již pop, rock, folk nebo country and western, nebo je na nich alespoň více či méně viditelný jeho vliv. Snad nejvýrazněji se jeho vliv projevuje v polovině čtyřicátých let ve stylu původního rhytm and blues, který jeho dominantní vliv kombinuje s jazzovou a swingovou populární hudbou. Představitelkami klasického blues jsou například zpěvačky Ma Rainey nebo Bessie Smith.

4. Minstrelská představení
Minstrelská představení jsou druhem zábavného divadla, kterým bělošská populace reaguje již od konce 18. století na černošskou hudbu. Jde o její předvádění bílými interprety líčícími se a vydávajícími se za černochy. V pozdějších dobách, zhruba v poslední třetině 19. století se do těchto představení zapojují i samotní černoši. Nejdříve jde pouze o parodování černošské hudby a její napodobování, přičemž původních černošských skladeb je v repertoáru minstrelských hudebníků poskrovnu."

Práce obsahuje 1 tabulku, rozsah čistého textu je cca 12,5 stran.