1.

Dyslexie

2.	Projevy dyslexie

3.	Péče o děti se specifickými poruchami učení

4.	Dokonalé čtení

5.	Nároky na dyslektické děti

6.	Příklad z praxe

7.	Faktory působící na dyslektické děti

8.

Zdroje

"Jakým způsobem se tedy dyslektici projevují? Mezi nejčastější obtíže patří:
• obtížné rozlišování tvarů písmen
• snížená schopnost spojovat psanou a zvukovou podobu hlásky
• obtíže v rozlišování tvarově podobných písmen (m - n)
• nerozlišování hlásek zvukově si blízkých (g - k, v - f)
• obtíže v měkčení
• nedodržování správného pořadí písmen ve slabice, či slově (klika - kilka)
• vynechávání písmen, slabik ve slovech
• zrcadlové nebo obrácené psaní písmen (d = p, M = W) zrcadlové nebo
• domýšlení si koncovky slova dle jeho správně přečteného začátku
• nedodržování délek samohlásek
• neschopnost čtení s intonací
• nesprávné čtení předložkových vazeb
• nepochopení obsahu čteného textu
• dvojí čtení: žák nejprve čte slovo, slabiku či jeho část šeptem pro sebe, pak teprve vyslovuje nahlas.
Péče o děti s SPU je v České republice na velmi dobré úrovni. A to nejenom díky existenci specializovaných tříd, ale i zásluhou poměrně propracované integrace do běžných tříd základních škol. Tato stabilizovaná situace nastala podle názoru Zdeňky Michalové zhruba už v 80. letech. „V roce 1986 byl vydán metodický návod k hodnocení i klasifikaci a pokročilo množství výzkumných prací zabývajících se i sociálními důsledky specifických vývojových poruch učení. Problémem však stále zůstává péče o žáky, u nichž vliv dyslexie (dysgrafie, dysortografie) přetrvává též ve starším školním věku.“ V 90. letech došlo k výraznému posunu kupředu, neboť bylo stanoveno, že specializované třídy mohou vznikat i na druhém stupni základních škol, předpisy také doporučovaly určité zohlednění dyslektiků na středních školách. V současnosti se vzdělávání dětí s dyslexií řídí Směrnicí k integraci jedinců se specifickými vzdělávacími potřebami a podle Metodického pokynu pro práci s jedinci s poruchami učení a chování. Veškeré snažení směřuje k tomu, aby byla vytvořena taková vzdělávací soustava, v níž by dítě se specifickou poruchou učení (a samozřejmě i jinak handicapovaní jedinci) nikterak netrpělo v důsledku svého postižení, ale naopak, aby se mohlo plně osobnostně rozvinout. K nejčastějším opatřením patří částečná redukce učiva, poskytnutí delšího času na vypracování úkolů, používání speciálních pomůcek (např. počítač).

K dokonalému čtení je zapotřebí zvládnout dvě dovednosti: fonetickou (schopnost vyslovovat neznámá slova); rozvoj schopnosti představit si jednotlivé části i celé slovo. Podle Serfonteina je důležité, když dítě slyší slovo, aby bylo schopno si současně vybavit i jeho vizuální podobu. To je však něco, v čem nejsou dyslektické děti příliš úspěšné. A proč tedy vlastně potřebují děti se SPU (v našem případě konkrétně s dyslexií) individuální přístup? „Dyslektické děti potřebují minimálně dvakrát více času k přečtení zadaných úloh než žák bez této poruchy.“ Jak už jsem napsala, dyslexie není porucha, která by přímo souvisela či ovlivňovala intelektuální schopnosti jedince. To tedy v praxi znamená, že máme-li před sebou dítě-dyslektika, je to dítě, které je schopno zvládnout tytéž zadané úkoly jako jeho vrstevníci. Jenže v případě dyslektika musíme takzvaně použít jiných cest k témuž cíli.
Dyslektické děti (samozřejmě záleží na stupni dyslexie) mohou velmi úspěšně fungovat v „normálních“ nespecializovaných třídách. Jejich přítomnost však bude vyžadovat ze strany pedagoga volbu odlišnějších metod, zvláštní přístup než u jiných žáků. Ale žádné z těchto opatření nutně nikterak nemusí vézt k narušení kvality vzdělání a vzdělávání.
Dovolil bych si uvézt příklad z praxe: žákyně – dyslektička P. začala chodit na základní školu v druhé polovině 80. let, tedy v době, kdy se o dyslexii začalo mluvit a dostávala se pozvolna do širšího povědomí. Přes počáteční boje v první třídě se její matce podařilo udržet ji v na základní škole (na škole neexistovala žádná specializovaná třída pro dyslektiky, ani žádná vyrovnávací; učitelé podávali návrhy, aby žákyně byla přemístěna do zvláštní školy). Ve třídě P. patřila k průměrným žákům, sice trochu živějším, ale žádné větší problémy s ní nebyly. Pravidelně docházela do poradny, doma se s ní učili její rodiče. Ze strany spolužáků se s posměchem nesetkávala."