1.

Glaukón

2.	Adeimantos

3.

Sókratés

"Ústava – 2. kniha
Děj pokračuje tam, kde skončila 1. kniha. Glaukon chce od Sokrata, aby se společně dobrali k definici spravedlnosti.
Glaukon začíná s tím, co je dobro, jestli ho chceme proto, že z něj máme užitek, nebo proto, že ho máme rádi pro něho samo. Nakonec se dostávají k tomu, že jsou tři druhy dobra, které se navzájem nevylučují: dobro, které máme rádi pro jeho účinky, dobro, které máme rádi samo o sobě, dobro, které nám nejprve škodí, ale pak pomáhá. Spravedlnost Sokrates považuje za druhé, ale Glaukon si myslí, že většina lidí ho považuje za třetí.
Glaukon se pak vrací k Trasymachovu výkladu, aby získal pořádnou obhajobu spravedlnosti. Nejdřív objasňuje, kde se vzala spravedlnost.
Zde se jedná o běžnou teorii společenské smlouvy. Jelikož činit bezpráví je méně zlé než trpět, lidé uzavřou smlouvu, že si navzájem nebudou škodit. Začali ustanovovat zákony, jejichž nařízení je zákonné a spravedlivé. Spravedlnost je někde mezi stavem naprostého páchání zločinů beztrestně a stavem, kdy je nám pácháno bezpráví as my se nemůžeme bránit či pomstít.
Ten, kdo tedy jedná spravedlivě, jedná tak proti své vůli, z neschopnosti činit bezpráví. Pokud bychom si představili situaci, kdy by nespravedlivý a spravedlivý dostali prsten, který umožňuje neviditelnost, oba by se nejspíš zachovali nespravedlivě. Pokud chceme srovnat, komu se daří lépe, je potřeba proti sobě postavit dokonale spravedlivého a dokonale nespravedlivého. Oba považujeme za pravé odborníky – dokonale nespravedlivý se zdáti být spravedlivým, ale není, kdo se nechá přistihnout, že škodí, je břídil. Dokonale spravedlivý se však naopak zdá být nespravedlivým, ale není, nečiní žádné bezpráví. Pokud se podíváme, jak budou vést svůj život, spravedlivý bude mrskán, vězněn a nakonec pozná, že není důležité býti, ale zdát se spravedlivým. Naopak člověk nespravedlivý nechce, aby se zdálo, že je nespravedlivý, ale aby byl nespravedlivý, chtěl by mít vše a jednat nespravedlivě.
Adeimantos pak ještě dodává podle něj to hlavní, rodiče dětem domlouvají, aby jednali spravedlivě. Ne však pro samu spravedlnost, ale proto, aby pak měli dobrou pověst. Lidé kladou důraz na svoji pověst, na to co lidé říkají. Ukazuje, že lidé i bohové mají často zmatené pojmy ctnost a špatnost. Tudíž když se vše předává mladé generaci, ta sama už přejímá tyto zmatené názory. Když sezdání tak široce uplatňuje, přebíjí i pravdu, tím pádem všichni se tomu zdání podřizují. Pokud chceme vědět, co je spravedlnost, musíme se očistit od toho, co přináší, od těch pověstí a slov.
Pokud chceme hledat spravedlnost, říká Sokrates, podívejme se na obec (je větší, lépe se tam spravedlnost pozná. Obec vzniká, protože lidé nejsou soběstační sami o sobě, musejí se spojit v nějakém společenství. Postupně se obec nabaluje o další lidi. Lidé něco dávají a naopak něco přijímají, protože je to pro ně výhodné. Obec funguje na dělbě práce, kdy každý se na něco specializuje, k čemu je uzpůsoben, a dělí se s výsledky své práce s ostatními. Na podobném principu obce spolupracují i mezi sebou. Tím vznikne trh a platidlo, aby spolu obce mohli vyměňovat a obchodovat. Zdravá obec je ta, která naplňuje základní potřeby. Ovšem lidé chtějí více, tudíž se obec zvětšuje. Tím pádem se zmenšuje životní prostor a dochází k válkám mezi obcemi, proto obec potřebuje vojsko. Normální lidé jako rolníci ale nemohou býti zároveň dobrými rolníky i vojáky zároveň. Je tedy potřeba vojsko, které se bude cvičit a zdokonalovat na „plný úvazek“. Pak společně hledají, který člověk by byl dobrým vojákem, strážcem.
Nakonec se shodují, že musí být vznětlivý, milovný moudrosti, rychlý a silný. Ke svým se chovat mírně a k cizím vznětlivě. Pak řeší, jak je správně vzdělávat.
Shodují se, že potřebují umění múzické a gymnastické, nejdříve múzické. Pak se shodují, že by se dětem měli vyprávět upravené báje, protože tehdejší nevyhovují, učí děti nepravdivostem a kazí je to. Nakonec se debata stáčí na to, čím je Bůh. Sokrates říká, že je nejlepší atd., tudíž od něj pochází pouze dobro a tak je potřeba bohy líčit."