1.

Úvod

2.	Rozbor pramenů a literatury

3.	Petrifikovaná paměť a vzpomínání

3.1.	Paměť a vzpomínání

3.2.	Místa paměti a pomníky

3.3.	Válečné pomníky jako zvláštní skupina

3.4.	Německá, rakouská a česká zkušenost s počátky válečných pomníků

3.5.	Druhý život pomníků v materiálním slova smyslu a jejich obsahová podoba

4.

Bitva

4.1.	Vojenská a politická situace

4.2.	První den bojů

4.3.	Druhý den bojů

4.4.	Ústecké intermezzo

4.5.	Nakléřovská bitva

4.6.

Důsledky

5.	Chlumecké pomníky

5.1.

Členění

5.2.	Pruský pomník

5.3.	Röderův hrob

5.4.	Pomník Colloredo-Mansfelda

5.5.	Ruský pomník

5.6.	Hromadný hrob v Přestanově

5.7.	Francouzský pomník a Juchtová kaple

5.8.	Pomník místa zajetí generála Vandamma

5.9.	Kleistův pomník

5.10.

Pomník ve Stradově

5.11.

Jubilejní pomník v Chlumci

5.12.

Památky roku 1813

6.	Jubilejní slavnosti

6.1.

Úvod

6.2.	Jahrhundertfeier – odhalení Jubilejního pomníku

6.3.	Kaiserwarte – otevření vyhlídkové věže

6.4.	Franzosenfest – lidový svátek v Ústí nad Labem

6.5.	Doprava, bezpečnost a hladký průběh slavnosti

6.6.	Charakter, význam a poselství slavnosti

7.	Ve stínu Lipska

7.1.	Befreiungskriege a pruský nacionalismus

7.2.	Napoleon versus německý nacionalismus

7.3.	Paměť „Völkerschlacht“ a pomník Bitvy národů

7.4.	Vztah českého prostředí k Befreiungskriege a Lipsku

8.	Druhý život památky

8.1.	Druhý život versus paměť místa

8.2.	Ohlasy válečných událostí

8.3.	Místo více pamětí?

8.4.	Chlumecká bitva a pomníky v umění

8.5.	Posledních sto let druhého života pomníků a tradice bitvy

9.

Závěr

"1. Petrifikovaná paměť a vzpomínání

1.1. Paměť a vzpomínání

Oba termíny použité v názvu podkapitoly budou v celém následujícím textu hrát klíčovou úlohu. Bylo by tedy vhodné termín „paměť“ a „vzpomínání“ řádně a objektivně definovat. Zde ovšem narážíme na problém, neboť žádná taková objektivní definice neexistuje a ani existovat nemůže. Dle psychologie je paměť procesem vštěpování, uchovávání a vybavování zkušenosti. Zcela jiné významy bude mít paměť v oboru genetiky, IT, o „pamětech“ v literární historii nemluvě.
V našem případě však půjde o paměť, kterou by bylo možné nazvat „historickou pamětí“. V humanitních vědách je tento pojem (také kolektivní paměť či sociální paměť) běžně užíván. Jde o fenomén, pro jehož charakter je podstatné sociální prostředí, kdy se jedinec ztotožňuje s událostmi, osobami a místy, které sociální prostředí považuje za důležité.
Avšak i historickou paměť lze chápat v širším horizontu a neuzavírat se do úzké definice, která paměť, resp. schopnost paměti a vzpomínání připisuje pouze jedinci – člověku. Abychom byli schopni lépe chápat premisy a závěry obsažené v následujícím textu, posuneme termín „historická paměť“ do významové blízkosti k termínu „druhý život“. Tedy k tomu, jak je určitá významná historická osobnost, událost či fenomén vnímán v historickém povědomí, vědomí i poznání. Ve srozumění s tímto posunem lze přiřazovat paměť tedy i událostem a dokonce i neživým objektům, jako je například pomník.
Pokud jde o termín „vzpomínání“, je nutné si uvědomit, že se v žádném případě nejedná o synonymum k pojmu „paměť“. Vzpomínání je v prvé řadě vztah. Vztah, který utváří skutečnost, ke které se obrací. V našem případě je to vztah k subjektivní skutečnosti, k paměti a k minulosti. Minulost jako taková vzniká teprve tehdy, pokud se k ní lidé vracejí, pokud vzpomínají. Jde o proces, kdy se z objektivně uskutečněných dějin stává mýtus. Tím ovšem neztrácí nic ze sebe sama, právě naopak, získává novou realitu ve smyslu trvalého působení.
Jsem si vědom, že nazvat minulost subjektivní skutečností je poněkud kacířské, nicméně odůvodnitelné. Značná část historiků, antropologů a sociologů podtrhuje, nakolik pojímání dějin čerpá svoji věrohodnost z přítomnosti. Proces vzpomínání je vždy prováděn v čase přítomném, tj. paměť je vždy zpřítomněna. Historie je přepisována každou novou vládní garniturou. Se skutečností, že je paměť vždy aktuální, koliduje pojmenování „historická paměť“. Vzniká tak nesprávná představa, že historická paměť je cosi, co je nenávratně ztraceno v minulosti. Něco, co k nám promlouvá pouze z památníků a školních učebnic. Proto se této nesrovnalosti elegantně vyhneme tím, že se přívlastku zbavíme a nadále budeme hovořit pouze o „paměti“.
V kontradikci ke vztahu paměť-vzpomínání existuje vztah paměť-zapomínání. Protikladem k zapomnění (zapomínání) tedy není paměť, ale vzpomínání, resp. uchování. Paměť je interakcí mezi těmito dvěma procesy. Je výsledkem „toho, co zbylo“. Zřídkakdy je proces vzpomínání a tedy utváření paměti zcela autonomní. Častokrát, aniž by to bylo zřejmé, je vzpomínání podpořeno nějakou relevancí, jistým důvodem. Kromě privátní vzpomínky by uchovávání paměti nemělo žádnou legitimitu, pokud by nebylo upřesněno, co je oním důvodem. A to i ve smyslu odpovědi na otázku, jakým způsobem bude posléze naloženo se znovu utvořenou pamětí, se znovu utvořenou minulostí."

Citace jsou značeny kurzívou. Práce disponuje rozsáhlým poznámkovým aparátem.