1.

Úvod

1.1.	První světová válka

1.2.	1917 – Pokus o příměří

1.3.	1918 – Složitá cesta k míru

1.4.	Konec války

2.	Pařížská mírová konference

3.	Versailleská smlouva s Německem

3.1.	Úmluva o Společnosti národů

3.2.	Hranice Německa

3.3.	Politické klausule evropské

3.4.	Práva a zájmy německé mimo Německo

3.5.	Klausule námořní, vojenské a vzduchoplavecké

3.6.	Váleční zajatci a hroby

3.7.	Ustanovení trestní

3.8.	Náhrada škod

3.9.	Hospodářská klausule

4.	Rozporuplná přijetí Versailleské smlouvy

5.	Důsledky pro Německo, závěr

6.	Přílohy (tabulky, fotografie, mapy)

"První světová válka
První světová válka byla pro tehdejší svět zcela novou zkušeností. Válečné úsilí nepřinášelo žádné plody vítězství, ani prohry. Veškerý hmatatelný vývoj války se omezil na postup frontové linie v řádu jednotek kilometrů, a to oběma směry. Lidský život ztrácel v zákopech jakoukoliv hodnotu, už nebyl ničím jiným, než pouhým zářezem ve statistikách vlád a operativních plánech velitelů armád.
1917 – Pokus o příměří
Začátek cesty Německa k porážce se dá vysledovat na přelomu let 1916 a 1917. V tomto období (konkrétně se jedná o prosinec 1916) navrhnul německý císař Vilém II. Spojencům mír. Ten však byl do jisté míry symbolický, neboť by znamenal pro Spojence stanovení hranic na aktuálních bojových liniích – Německo doufalo v získání Belgie a průmyslových částí severní Francie, tedy Pikardii (fran. Picardie) a Nord-Pas-de-Calais. Vlastnictví těchto regionů však bylo pro Francii klíčové, neboť po ztrátě Alsaska-Lotrinska byly hlavním centrem francouzského průmyslu. Tyto důvody vedly Spojence k odmítnutí míru a v roce 1917 deklarovali, že válka skončí teprve jasným vítězstvím jedné z válčících stran. Po celý rok 1917 tak pokračovala válka na plné obrátky, i přes značnou míru vysílení obou bloků.
1918 – Složitá cesta k míru
Poměr sil měl změnit Brest-Litevský mír (uzavřený 3. března 1918), který zbavil Německo břemene vedení války na dvou frontách. Ten byl však vyvážen faktickým vstupem USA na frontu (formálně byly USA ve válečném stavu již od 2. dubna 1917). V létě zahájili Spojenci ofenzívu proti německým pozicím, tolik oslabeným Ludendorffovou jarní ofenzívou. Linie tak stanula na řece Marně, stejně jako v roce 1914. Následující bitva byla poslední velkou bitvou na západní frontě. Od porážky v ní se Německo pouze stahovalo. 28. září se začínají v německém velení objevovat tendence směřující k uzavření příměří – sám Ludendorff začal přesvědčovat Paula von Hindenburga, tehdejšího formálního velitele generálního štábu. Ve stejný den také ukončilo boje Bulharsko (jakožto první stát Ústředních mocností) a začalo v Soluni vyjednávat s Brity a Francouzi o příměří – předznamenalo tak pád Německa i Rakouska-Uherska. 29. září tak dvojice Hindenburg-Ludendorff oznámila císaři, že válku nejenže nelze vyhrát, nýbrž se musí co nejdříve ukončit. Vzhledem k tomu, že prezident USA Wilson odmítal vést jakákoliv mírová jednání s představiteli německé autokracie (ať už se samotným císařem či vojenskými veliteli), císař svým prohlášením smetl během jednoho dne německý absolutistický militarismus a zavedl parlamentní státní zřízení."

Práce je ve formátu Acrobat Reader (*.pdf).
Zpracováno jako seminární práce z dějepisu.
Vlastní text práce činí 8 stran, 2 strany tvoří podrobné tabulky a další 2 mapy a fotografie.