"Abychom se mohli vydat zpátky do minulosti a pokusili se tak nalézt prameny těch politických tradic, které přetrvaly až do současnosti či pouze sledovat jejich vývoj, musíme se zákonitě nejdříve rozhlédnout v současnosti.
Žijeme v právním a svrchovaném státě s demokratickým systémem a rozdělením státní moci na tři části – moc zákonodárnou (legislativa), moc výkonnou (exekutiva) a moc soudní (jurisdikce).
Stát je forma organizace společnosti, která sdružuje obyvatele určitého území v právní a svrchovaný celek, jehož moc je omezená jen daným územím.
Vzdálená definice státu se začíná objevovat už ve 13. století, ovšem pojem “stát” začal používat až v 16. století Machiavelli.
Existuje několik teorií o vzniku státu; teorie náboženská – vychází z božského původu státu, spíše však z božského původu panovníka, který vládne; teorie mocenská – jenž je inspirována přírodou a rozumí státem vládu silnějšího nad slabšími; teorie smluvní – objasňuje vznik státu smlouvou mezi lidmi, kteří se vzdají části své svobody ve prospěch státu.
Funkce státu bych rozdělil na vnitřní a vnější. Ve výčtu vnitřních funkcí státu je třeba se na prvním místě zmínit o zaručení základních lidských práv a svobod občanů, dále pak o zachování spravedlnosti a určitých druhů rovnosti. Diskusím politických stran pak podléhá míra účasti státu v ekonomice, zdravotnictví, školství a v oblasti sociálního zabezpečení. Vnější funkcí státu rozumím především komunikaci na mezinárodním poli, kde se stát svým občanům snaží zajistit výhody mezinárodní spolupráce.
Aby se stát stal právním, musí být vytvořen právní řád, tzn. aby vztah mezi občanem a státem byl vymezen pomocí práva. Pro zaručení spravedlnosti a funkčnosti právního řádu je třeba naprosto nezávislého soudnictví.
Svrchovanost státu lze rozdělit, stejně jako funkce státu, na vnitřní a vnější. Vnitřní svrchovanost státu znamená nezávislost státní moci na jiném subjektu uvnitř státu. Vnější svrchovanost státu je možno chápat jako právo jednat na mezinárodní úrovni, zcela nezávisle na jiném subjektu. Teorie svrchovanosti státu pochází od francouzského právníka Jeana Bodina ze 16. století. Podle něj je tato svrchovanost složena z těchto částí: je to neomezená moc vydávat zákony, je nezcizitelná a nedělitelná, je trvalá a stálá.
Demokracie – vláda lidu; je založena na principu podřízení menšiny většině a uznání tradičních lidských práv a svrchovanosti lidu.
Demokratické zřízení fungovalo už ve starém Řecku. Thukydides (460 – 396 př. n. l.) ve svém díle “Dějiny peloponéské války” popisuje boj mezi Athénami a Spartou a také část Periklovy vlády. Perikles je považován za tvůrce athénské demokracie. Ve své slavné pohřební řeči – Epitaphios nad padlými v prvním roce války namísto o padlých mluví o válce, kterou vidí jako obranu tehdejšího demokratického zřízení. “…každý muž dokáže najít v sobě dost schopností k samostatnému, obratnému a současně půvabnému vykonávání jakékoliv činnosti.”
Jedna z dalších myšlenek o demokracii, opět pouze o částečné, pochází od Protágora z Abdéry. Byl přesvědčen o schopnosti všech dospělých mužů se podílet, i když ne ve stejné míře, na politickém dění.
Dále se pojmu demokracie věnuje Platón v 8. knize “Ústavy”, ve které popisuje ještě další tři modely politického zřízení v polis – městských státech. Demokracii; spolu s tyranidou, tímokracií a oligarchií; však považuje za škodlivé formy vlády, na rozdíl od vlády nejlepších – filozofů, ať už jednoho – monarchie nebo více – aristokracie.
Demokracii nelze ztotožnit s žádnou formou totality. Z levé strany ji omezuje Jean Jacques Rousseauem formulovaná “přímá demokracie”, která vychází z představy stejné totožnosti ovládaného a vládnoucího. Tato formulace nepřímo vyústila v komunistické režimy, kde byl lid ztotožněn komunistickou stranou, která pak neomezeně vládla. Z pravé strany ji pak omezuje absolutní vláda, zastáncem které se stal Thomas Hobbes. Absolutismus se později stal jedním z myšlenkových zdrojů, ze kterých čerpal fašismus.
Koncepce Johna Locka, anglického empirického filozofa, měla vliv na teorii zastupitelské monarchie, z které později čerpala teorie zastupitelské demokracie. V současné době lze najít jak příklady demokracie zastupitelské – volby, tak i příklady demokracie přímé – referendum.
Moc ve státě je kvůli nebezpečí zneužití rozdělena na tři části. Rozlišujeme tedy moc zákonodárnou – parlament, senát; moc výkonnou – vláda, prezident; moc soudní. Žádná z těchto složek není podřízená nebo odpovědná jiné. Princip brzd a rovnovah znamená; znovu pro snížení nebezpečí zneužití moci; že jednotlivé složky se svými pravomocemi vyvažují a omezují, tzn. že každé rozhodnutí jedné složky může být ostatními dvěma usměrněna, popřípadě zcela zrušena.
Poprvé se s dělbou moci můžeme setkat v díle Johna Locka, který ji rozdělil na moc výkonnou a zákonodárnou. Až francouzský filozof Charles Montesquieu tuto teorii rozpracoval a obohatil tuto dělbu o nezávislou moc soudní.
Jak z výše uvedeného textu vyplývá, politický svět kolem nás je obklopen výsledky dlouhodobého vývoje politických tradic, systémů, definic a postojů."

Důležité informace jsou tučně značeny.
Katedra politologie