"Přemysl Otakar I.(někdy kolem 1155-†1230) vláda (1192-1193, 1197-1230)

Územní rozmach za Přemysla Otakara I. byl nebývalý. Přemysl dosáhl pro Českou kotlinu velkého územního rozmachu, který s sebou ale nesl nemalá úskalí – hlavně se toto soustátí špatně spravovalo jak finančně tak vojensky. Neustálé půtky se šlechtou odváděly Přemysla z Českých zemí k řešení sporů v říši i mimo ni do papežského státu. Ono ostatně ani české panstvo nezůstávalo stranou a Přemysla dostatečně zaměstnávalo doma.
Hradský systém se začal rozpadat a velmoži si začali uzurpovat knížecí půdu pro sebe – tak se zrodili mocní Ronovci, Hrabišici, Markvartici i Vítkovci na jihu Čech. Přemysl s těmito rody bojoval silou, silou svých předků knížat. Ale nejdůležitější věc, kterou Přemysl Otakar I. získal pro České země, byla Zlatá bula sicilská. Získal jí od Fridricha II. 26.9. 1212 za vojenskou pomoc, kde mu Fridrich trvale a dědičně propůjčuje královský titul pro sebe i jeho potomky.
Přemysl dále zakládal města a pokračoval tak v kolonizaci Čech. Založených měst přesto nebylo mnoho neboť to byl velice složitý a zdlouhavý proces-tak např.
Žatec, Chrudim, Čáslav, Brno, Olomouc, Znojmo, Stará Plzeň, Kouřim. Sílila i moc církve. Za Přemyslovy vlády se situace v Čechách trochu stabilizovala a Přemysl vládl pevnou a tvrdou rukou jako ostatně všichni Přemyslovci. On ovšem vládl někdy až moc tvrdou rukou. Společně s Přemyslovým bratrem Vladislavem, když zakopali válečnou sekeru, vytlačili ostatní Přemyslovce do pozadí. Vladislav vládl jako markrabě Moravský ve shodě s Přemyslem a kryl mu záda v důležitých věcech a Přemysl se mohl soustředit na svoji zahraniční politiku. Přemysl se musel potýkat i s církví – nejdříve to byla papežská kurie, kde se bojovalo o biskupský stolec v Praze. Přemysl si totiž zvolil biskupa podle svého, aniž by dbal církevních zvyklostí. To zákonitě muselo u kurie vyvolat pozdvižení. Spor se dostal až k papeži Inocenci III. Pak udělal Přemysl další osudovou chybu. Zakoukal se do krásné mladé uherské princezny Konstancie a zapudil svoji zákonitou manželku Adletu Míšeňskou po 20 ti letém manželství. Použil k tomu právě pražského biskupa Daniela. Záminkou bylo vzdálené příbuzenství obou manželů. Neobměkčilo ho ani to, že mu Adleta dala několik potomků, včetně legitimního syna. Zkrátka si prosadil svou a v polovině roku 1199 slavil sňatek s Konstancií Uherskou. Znepřátelil si tím příbuzné své bývalé ženy míšeňské Wettiny a toto vše se vzápětí obrátí proti němu.
Přemyslovo lavírování mezi Otou a Filipem Švábským v boji o císařskou korunu také moc prostoru k manévrování nedávalo. Po varování Inocence III. chce-li, aby ho uznal právoplatným králem musí přijmout Čechy a Moravu v léno od římského císaře tj. od Oty, musel se hrdý král sklonit a přijmout. Olej do ohně přilévali také Děpoltici, vedlejší větev Přemyslovců chtivá vlády, a Přemysl musel sahat ke kompromisům. Přemyslovým hlavním cílem bylo všeobecné uznání Českého království a to se mu také nakonec po vytrvalých a urputných bojích podařilo.
10.3.1222 vydává velké privilegium české církve, kde posiluje autoritu církve, ale i zároveň autoritu svou – držba půdy, lidí = bezprostřední královská moc.
Uprostřed prosince 1230 král Přemysl Otakar I. umírá. Odešel vitální a sebevědomý vládce, který se na konci života dočkal splnění všech svých tužeb – měl pevný Přemyslovský stát, který vybředl z krizí a Přemyslovci platili za vydatné spojence a obávané protivníky. Václav jako syn a nástupce měl z čeho těžit."

Součástí práce jsou drobné obrázky panovníků.