"Je středa 10.dubna 192 ráno a k nábřeží proudí zástupy lidí, přichází stovky příslušníků posádky, kteří ještě nevědí, že neodvratný konec se blíží. Po výstupu na palubu čekala cestující třetí třídy rychlá prohlídka lodním lékařem. Toto opatření mělo vyhovět přísným americkým přistěhovaleckým předpisům. Lékař především pátral po příznacích trachomu. Krátce před polednem zazněly na palubách Titaniku signální zvonce a na kilometry daleko se nad southamptonskou zátokou nesla ozvěna lodní sirény oznamující, že největší parník na světě vyplouvá. Obnovovala se stará přátelství a uzavírala nová, navazovaly se známosti, při koňaku a při kávě čas příjemně plynul. Pozornost poutala vysoká postava Johna Jacoba Astora, považovaného za nejbohatšího muže na světě, a stejně tak i Benjamin Guggenheim, Henry Burkhardt Harris, Henry Sleeper Harper...ale po celou dobu byl na palubě jednou z nejdůležitějších osob Thomas Andrews, lodní stavitel, který projektoval i Titanic o němž si myslel, že je dokonale zabezpečen proti jakékoli srážce třeba i s ledovcem, který se objevoval po většinu roku na frekventovaných transatlantských linkách a pro poštovní parníky představoval smrtelnou hrozbu. I čtvrtý den plavby, v sobotu 13.dubna, vládla na palubě naprostá pohoda, nebe bez mráčků, voda nepředstavitelně klidná, což také snižovalo naději, že by ledovec mohl být spatřen včas, protože se od něho neodrážely vlny. Nedělní ráno 14.dubna slibovalo další z řady příjemných dnů na obřím parníku i odpoledne probíhalo ve stejné pohodě, ale k jedné změně přece jen došlo. Znatelně se ochladilo, do večera rtuť na teploměru klesla pod nulu. Už několik dnů radiostanice Titaniku zachycovala vzkazy lodí plujících v blízkosti, že se zde objevuje neobvyklé množství mořských ledovců. Ale ani to neodrazovalo Titanic, aby plul stále rychleji, už jeho nynější rychlost činila 21 uzlů, podle dalších vyšetřování se prý snažil získat Modrou stuhu, kterou získala loď, která přeplula Atlantik za nejkratší dobu, doposud se to povedlo jen Mauretánii. Ručičky na hodinkách ukazovaly 11 hodin 39 minut. Dva muži sledujíce z předního stožáru zamlžený horizont náhle spatřili něco tmavšího přímo před lodní přídí. Chvilku tajemný stín sledovali a náhle se ozvalo: "Přímo před námi je ledovec.", okamžitě dali vědět kormidelníkovi, ale bylo již příliš pozdě, Titanic se celou svoji rychlostí otřel o masivní ledovec.Všichni byli přesvědčeni, a nějakou dobu byli v tomto smyslu ujišťováni, že není důvod ke znepokojení. Zanedlouho začali muži posádky obcházet kabiny a žádali cestující, aby si oblékli záchranné vesty a odebrali se na člunovou palubu. Jakmile Thomas Andrews sdělil kapitánovi, že potopení Titaniku je neodvratná záležitost, začali se z radiotelegrafní stanice linout žádosti o pomoc. Některé lodě tuto zprávu slyšeli, ale nechtěli ji uvěřit, v jejich srdci byla myšlenka, že tento zaoceánský kolos je nepotopitelný. Naštěstí tuto zprávu zachytila Carpathie, která vyplula 11.dubna z New Yorku a mířila k Gibraltaru, okamžitě změnila kurz a mířila Titaniku napomoc. Stejně tak učinil Californian, Mount Temple,Olympic a Baltik. Mezitím lidé na horní palubě nastupovali do záchranných člunů, kterých bylo otřesně málo, ale i přesto jejich nosnost v některých případech nebyla naplněna ani z poloviny. Jak do podpalubí vnikaly tisíce tun mořské vody začal se Titanic nořit přídí pod hladinu. Asi ve 2 hodiny 15 minut došlo k prudkému zvratu. Příď náhle poklesla a začala se přes ní valit mohutná vlna, záď se zvedala. Pod ohromným tlakem ocelová lana, k nimž byl ukotven komín, povolovala a obr vážící desítky tun padl na hladinu, přitom zabil i pár jedinců, kteří si snažili zachránit život. Dlouhé spory se vedly o tom, zda se Titanic před potopením rozlomil. Později se toto tvrzení prokázalo. Po potopení Titaniku, nad kterým se zavřely vody dne 14.dubna 1912 ve 2 hodiny 20 minut ráno, se některé záchranné čluny odvážily připlout blíže a pomoci trosečníkům, ale voda byla příliš ledová, zachránit se podařilo jen šest lidí. Krátce před rozedněním, zhruba v půl čtvrté se na horizontu objevila loď, byla to Carpatihie. Ve 4 hodiny 10 minut začali první trosečníci šplhat na palubu a během čtyř hodin se zde usídlilo na 705 osob, kterým přistěhovalecké společnosti, Armáda spásy a obchodní dům Gimbel poskytli dočasné ubytování. Vrak nešťastného Titaniku, klesl na dno čtyřista mil jižně od Nového Foundlandu. Výzkum prokázal, že Titanic nemůže být nikdy vyzvednut, bude tak navěky odpočívat 4000 metrů pod hladinou oceánu, ale tragický osud plovoucího paláce nebude zapomenut nikdy."