"S rostoucí imigrací a tím i různorodostí obyvatelstva žijícího na území jednoho státu se stále častěji objevuje na programech vládních diskusí otázka občanství. Jak se k tomuto problému staví státy Severní Ameriky a Západní Evropy je tématem této práce. Načrtnu zde rozdíly mezi občanstvím automaticky přiděleným a získaným naturalizací a pozastavím se nad problémem dvojího občanství. Jelikož se politiky jednotlivých zemí značně odlišují, pokusím se mezi sebou srovnat čtyři státy z výše uvedených kontinentů: USA a Kanadu jako zástupce Severní Ameriky, Švédsko a Německo za Evropu.
V poválečném období začalo v Západní Evropě stejně jako v Severní Americe období masové migrace a svět se začal stávat mezinárodním. Prudký vzrůst migrace byl neočekávaný a zarážející především na starém kontinentě, který s imigrací neměl prakticky žádné zkušenosti. V Německu a Švédsku se jednalo ve velké míře o pracovní imigraci. V Německu byli v sedmdesátých letech Italové vystřídáni dělníky z Turecka a ve Švédsku byly severské země předstihnuty imigrací z Asie. Asie je také nejvýraznějším zdrojem přistěhovalců pro USA a Kanadu. Ve Spojených státech je rovněž nepřehlédnutelný proud imigrantů z Latinské Ameriky. Všechny země bez rozdílu navíc v poválečném období, především pak v posledních dvaceti letech existence komunistických režimů, zaznamenaly velký příliv takzvané "nové imigrace" - termín užitý pro přistěhovalce z jiho a východoevropských zemí. Migrace mezi zmíněnými zeměmi není příliš významná. Mezi sevoroamerickými zeměmi je migrace dlouhodobá a vzájemná, i když kolísá na základě politických událostí v té které zemi, a tak například v období války ve Vietnamu se výrazně zvýšil počet imigrantů ze Spojených států do Kanady. Nejvýznamnější migrací mezi Západní Evropou a Severní Amerikou je pak britská imigrace, a to jak v USA tak i v Kanadě, což je motivováno ne příliš příznivou ekonomickou situací ve Velké Británii a výhodou společného jazyka.
S imigrací vzrostl a stále roste počet a etnická různorodost osob trvale žijících na území jednotlivých států a s tím vyvstává otázka, jestli a za jakých podmínek by se imigranti měli stát občany těchto států. Podle mezinárodního práva si mohou státy svobodně definovat okruh svých občanů. Díky této možnosti svobodné volby se zákony o občanství a podmínky naturalizace - proces, při kterém se jedinec dobrovolně přihlásí k příslušnosti k určitému státu - v jednotlivých zemích výrazně liší. Každý stát musí rozhodnout na základě své historie, tradic a současné politické a ekonomické situace o tom, jaké zásady pro udělování občanství by nejlépe vyhovovaly jeho pragmatickým zájmům. Požadavky, které určitá společnost má tedy závisí na tom, jak si určí své zájmy a výhledy do budoucnosti. Proto je tak markantní rozdíl mezi USA a Kanadou, zeměmi prakticky vytvořenými z imigrantů, a evropskými, tradičně emigračními zeměmi.
Zmíněné čtyři země můžeme rozdělit do dvou základních skupin podle toho, jaké si kladou podmínky pro udělení občanství.
Spojené státy a Kanada, pro které má imigrace historický i současný význam, definovaly svou politiku jako expanzivní. Imigrace se očekává a naturalizace je státem podporována, což tyto země značně odlišuje od Evropy. Základní princip, podle kterého je občanství přiznáno je ius soli, což znamená, že ten, kdo se narodí na území daného státu se automaticky stává jeho občanem.
Německo a Švédsko, které se jako klasické země emigrace s imigrací setkaly teprve nedávno, mohou být chápány jako jakýsi protipól severoamerickému systému. Občanství je zde přiznáváno na principu ius sanguinis, což znamená, že je závislé na původu předků. Imigranti mohou dosáhnout občanství jen prostřednictvím naturalizace, a to poměrně jednoduše ve Švédsku, zatímco v Německu se značnými problémy."