"Max Weber byl německý historik, právník, ekonom a sociolog. Je spoluautorem ústavy Výmarské republiky, účastnil se mírových jednání ve Versailles, výrazněji však do politiky nezasáhl. Význam jeho díla spočívá především v tom, že položil základy politické sociologie.
Pro snadnější definici jeho přístupu k politice lze vycházet z jeho řeči “Politika jako povolání.” Při studiu této přednášky; chceme-li se skutečně dobrat k tomu, co Max Weber chápal pod pojmem politika; nelze nechat bez povšimnutí odstavec, ve kterém se sám sebe ptá a sám si i odpovídá: “Avšak co je ze sociologického hlediska “politický” svaz? A co je stát? Ani ten se nedá sociologicky definovat z obsahu toho co činí….Moderní stát lze definovat spíše ze specifického prostředku, který je mu – stejně jako každému politickému svazu – vlastní: a to je fyzické násilí….Stát je ta lidská pospolitost, která si na určitém území…nárokuje monopol legitimní moci….Stát je výhradním zdrojem práva na moc.”
Z výše uvedeného odstavce vyplývá, že Max Weber chápe stát jako místo politických střetů, v nichž jejich účastníkům nejde o nic víc (či míň), než o podíl na “vedení” státu – tzn. o podíl na moci. A to ze dvou důvodů. Prvním důvodem je využití podílu na moci ve prospěch nějaké “věci” – ve prospěch něčeho, čemu věří, čím žije - např. ve prospěch politického programu. Druhým důvodem, proč aktéři těchto politických střetů usilují o moc, může být vlastní ekonomický prospěch. V obou dvou případech je tedy moc jakýmsi prostředkem, který slouží k uskutečnění nějakého účelu, ať již “ušlechtilého” (který poslouží např. obecnému blahu) či osobního zaměření (zvednutí vlastní životní úrovně).
Aby se politika opravdu stala politikou, je třeba vložit do svého jednání odhodlání (vášeň) pro tu danou věc, protože určitá zapálenost dodá prosazování této věci potřebnou energii. Toto odhodlání však samo o sobě nestačí, ještě je třeba k němu přidat odpovědnost (za cíle i za prostředky) a odhad.
Největším nebezpečím, které vede k politické sebevraždě, je podle Maxe Webera ješitnost – tj. potřeba stavět sebe sama co možná nejvíce do popředí. To plodí jeden či oba dva najednou z následujících “hříchů”: nevěcnost a nezodpovědnost. Nebezpečí nevěcnosti spočívá v tom, že politik přestává sloužit své “věci.” Namísto toho usiluje o skvělé zdání moci oproti moci skutečné. Nezodpovědností je užívání moci jen pro ni samu, ne pro “věc.” Max
Weber naprosto odsoudil toto zbožňování moci pro moc, tzn. odsoudil moc coby konečný cíl politického snažení. To, co bude daným cílem věci; pro kterou politik usiluje o moc a používá ji; závisí pouze na jeho přesvědčení. Co je ale důležité, musí tu vždy být nějaká víra, jinak zde opět hrozí nebezpečí nevěcnosti.
Dále ve svém díle zmínil problém vztahů mezi politikou a etikou. Nesmyslným nazval uplatnění absolutní etiky v politice. To předpokládá rovnost všech ve všem, z jiného pohledu lze dodat: i proti všem. Každý člověk je jiný, někdo s většími, jiný s menšími schopnostmi, rozdílnými potřebami, motivy atd. Pokud by absolutní etika šla uplatnit, pak by neexistoval na jedné straně žádný vládce, na straně druhé žádní chudí lidé. Z výše uvedených důvodů však tuto utopii nelze nikdy uskutečnit.
Ani úvahy o vztazích politiky s etikou smýšlení a etikou odpovědnosti, nepřinesly odpověď na uplatnění etiky v politice. Max Weber tedy dochází ke skeptickému závěru a roli etiky v oblasti politiky odmítá: “A žádná etika na světě nemůže vyřešit, kdy a v jakém rozsahu etický účel “posvětí” eticky nebezpečné prostředky a vedlejší důsledky.”
Závěrem bych chtěl shrnout výše uvedený text do následující věty: Weber pojímá politiku jako úsilí o získání a využívání moci coby prostředku pro dosažení cílů."

Katedra politologie, kombinované bakalářské studium Mezinárodní vztahy a evropská studia – Politologie.