"Volný čas
O vymezení, nebo definici volného času se snaží jak různé filozofické směry, tak i různé osobnosti už od dob starého Řecka. První takové vymezení definoval starořecký filozof Aristoteles. Ten chápe volný čas jako čas na rozumování, čtení veršů, setkávání se s přáteli a poslouchání hudby, nemá ale nic společného s lenošením a nicneděláním. Jednou z nejnovějších definicí nabízí Velký sociologický slovník, a to: čas, v němž člověk nevykonává činnost pod tlakem závazků plynoucích ze společenské dělby práce, nebo z nutnosti zachování biofyziologického či rodinného systému.

Využití volného času
Ve volném čase se více než kdy jindy v minulosti nabízí nepřeberné množství způsobů jak jej užívat. Způsob využívání volného času je jedním z důležitých ukazatelů životního stylu. Životní styl je souhrn životních norem, které jedinec prosazuje aktivně (hodnotová orientace, chování, využívání materiálních podmínek). Je zřejmé, že má každý trochu jiné podmínky, které jsou do jisté míry dány i sociálním prostředím. Na utváření životního stylu, tedy i způsobu hospodaření s volným časem, se velmi významně podílí rodina. Optimálním stavem je uvést do rovnováhy sféry povinností a sféry volného času. Jedním z cílů výchovy je naučit člověka rozumně využívat volného času, formovat jeho zájmy, podporovat centrální, hluboký, celoživotní zájem.

Výchova mimo vyučování
Výchova mimo vyučování by měla sloužit především k odpočinku (po vyučování), k regeneraci sil, učit jedince být prospěšný společnosti, učit ho samostatnosti a připravit na vyučování a pracovní aktivity. Na rozdíl od volného času, kde jsou činnosti spojované s touto dobou založeny na principu dobrovolnosti, je ve výchově mimo vyučování potřebný také povinnosti.

Může probíhat mimo povinné vyučování, mimo bezprostřední vliv rodiny, je institucionálně zajištěna a uskutečňuje se převážně ve volném čase.

Výchova a její funkce
Výchova mimo vyučování probíhá mimo povinné vyučování mimo bezprostředního vlivu rodiny a probíhá v instituci:
- primární prevence - celá populace, zejména tam, kde patologické jevy nejsou (reklamní šoty, besedy s odborníky, hry, videoprojekce a televizní pořady, …)
- sekundární prevence - kde je riziko patologických jevů, se zaměřuje na rizikové jedince a skupiny u kterých pravděpodobné, že budou páchat trestnou činnost, nebo že na nich bude páchán tento druh činnost (vznik programů sociální prevence a prevence kriminality, depistáž, streetwork a další)
- terciární prevence - léčení patologických jevů, je zaměřena na jedince či skupiny, u kterých již došlo k sociálnímu selhání (jedná se o léčení těchto lidí a zabránění jejich recicivě)."