"3. Úvod
Druhá světová válka byla pravděpodobně zatím nejvýraznější událostí v dějinách lidstva. Její průběh, množství obětí, počet zapojených zemí a důsledky pro všechny zúčastněné překonaly vše, co si lidstvo dokázalo do té doby představit. Skončila sice porážkou nacistického Německa a zemí, které nacismus podporovaly, ale její důsledky dolehly na všechny, i na vítězné mocnosti. Poražený nacistický režim byl v Evropě poměrně rychle „vystřídán“ jiným totalitním režimem, který sice nehlásal nadřazenost jedné rasy, ale pod záminkou sociální rovnosti „zakonzervoval“ na mnoho let značnou část Evropy. Než došlo k vytvoření sovětského bloku, prošla každá země Evropy krátkým obdobím, ve kterém se snažila vypořádat se – svým způsobem – se zlem, které válka přinesla. Podmínky v jednotlivých zemích byly sice různé, ale společná byla myšlenka, že válečné zločiny nesmějí zůstat nepotrestány a národ, který je způsobil, musí svou vinu odčinit.

Vzhledem k tomu, že v Československu žila vždy poměrně početná skupina německých obyvatel, nemohlo toto soužití zůstat po druhé světové válce bezproblémové a nezměněné. Problémy se samozřejmě objevovaly i dříve než po skončení války (jak uvádí Jan Němeček - ve své knize Cesta k dekretům a odsunu Němců – „prehistorii konfliktního vztahu mezi Čechy a českými (později Sudetskými) Němci…lze stopovat hluboko v 19. století, v čase habsburské monarchie.“ ), ale díky nástupu nacismu, bolavé sudetské otázce, okupaci a samozřejmě i válce jako takové, propukly po porážce nacismu v plné míře.

Odsun Němců - nebo také transport, vyhnání, vystěhování – z Československa po květnu 1945 zůstává stále velmi živou a diskutabilní záležitostí, která neustále vyvolává emoce a debaty. Stále se objevují různé názory na samotnou myšlenku odsunu, ale také na způsob jeho provedení. Možná je toto téma stále živé i díky skutečnosti, že během komunistického režimu bylo v podstatě zapovězené a další generace o něm neměly valného povědomí. Přitom však šlo o vystěhování téměř tří milionů sudetských Němců, což byla jistě největší vnitřní migrace v českých dějinách.

Přítomnost Němců v pohraničních oblastech začala být problémem již během druhé světové války a ještě v jejím průběhu se shromažďovaly argumenty k jejich vysídlení. Poukazovalo se na nemožnost dalšího soužití obou národů v rámci jednoho státu, na skutečnost, že přítomnost Němců představuje možnou hrozbu další německé agrese, ale také byla - jako jeden z důvodů – uváděna ochrana německé menšiny proti odplatě ze strany čechoslováků a stabilizace situace v Evropě. Přesídlení mělo proběhnout za humánních podmínek a pod dohledem spojenců. Odsun měl velkou oporu v osobě prezidenta Edvarda Beneše, který se o něm často vyjadřoval a pokládal jej za naprostou nezbytnost: „v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoasie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva.“ O přípravě odsunu během druhé světové války se zmíníme v následující kapitole, aby byla jasná politická cesta, která k němu vedla. Každopádně na počátku roku 1946 byly přípravy k tzv. řádnému odsunu v podstatě dokončeny. Celá akce byla řízena směrnicemi ministerstva vnitra z prosince 1945 (Směrnice k provádění soustavného odsunu Němců z území republiky), které upravovaly spolupráci a činnost jednotlivých zúčastněných orgánů a složek. Odsun měl dle původního plánu probíhat ve třech etapách. První část měla být ukončena zhruba v polovině roku 1946 vyčerpáním početních kvót pro jednotlivé okresy, do další měli být zařazeni všichni zbývající Němci kromě antifašistů, osob ze smíšených manželství a specialistů s rodinami. Závěrečná etapa měla řešit otázky vystěhování kvalifikovaných pracovníků v průmyslových a zemědělských oborech."