1.	Z historie

1.1.	Myšlení starověkého Řecka

1.2.	Středověká křesťanská kultura

1.3.	Novověká filosofie

1.4.	Úvahy nad trendy minulosti

2.	Začátky vlastní psychoterapie – vznikání oboru

2.1.	Sigmund Freud

2.2.	P. M. Janet

2.3.	Jaroslav Stuchlík

3.	Co je to psychoterapie

3.1.	Individuální terapie

3.2.	Skupinová terapie

3.3.	Rodinná terapie

4.	Logoterapie ve výchově

4.1.	Pudovost proti svobodě vůle

4.1.1.

Postoj k sexualitě

4.1.2.

Výchova k odpovědnosti

5.	Motivace jako jádro pedagogiky

5.1.	Školní obtíže a poruchy pozornosti

5.2.	Potíže v kontaktu a agresivita

5.3.	Poruchy snažení a sebehodnocení

"3.3. Rodinná terapie

Rodinná terapie představuje zvláštní formu psychoterapeutické pomoci poskytované nejen tomu, kdo trpí zdravotními problémy psychického rázu, nýbrž všem členům rodinného společenství, kdy terapeutické zásahy jsou orientovány na rodinu jako celek.
Bylo zjištěno, že změna v chování, zdravotním stavu apod. jednoho člena rodinu obvykle ovlivní a mění i projev zbývajících členů rodiny a z tohoto faktu se vychází při terapeutických intervencích. Rodinně terapeutický přístup se opírá o tzv. systémové pojetí, kdy je tato nejmenší společenská jednotka pojímána jako celek čili systém, sestávající se z jednotlivých prvků či subsystémů. To jsou jednotliví členové rodiny, mající v rámci rodiny určité postavení a z něho vyplývající vztahy k ostatním příslušníkům rodiny.
Při rodinné terapii, která je zaměřena zásadně na rodinu jako celek, nikoliv na jednotlivé její příslušníky, se terapeut snaží orientovat ve vztazích a okolnostech, jež vedou k onemocnění některého člena, a zpravidla direktivními pokyny se snaží dynamiku rodinných vztahů změnit tak, aby se rodina stabilizovala jiným způsobem.
V současné době rozeznáváme celou řadu rodinně terapeutických přístupů lišících se teoretickými východisky i používanými metodami. Společné zpravidla mají to, že jsou manipulativní, s rodinou se jedná jako se systémem, tedy spíše věcně (neosobně), terapeut vystupuje v roli experta, jenž vysvětluje a říká, co se má dělat. Pacienty obvykle se svými záměry neseznamuje, neboť pak by jeho postup v mnoha případech ztrácel na účinnosti.
Z řady technik rodinné terapie, z nichž některé staví na paradoxu, se zmíním o postupu zvaném „předepsání symptomu“, při kterém terapeut nařizuje vědomé a časté konání toho, co ve vztahu mezi lidmi vadí a čeho se chtějí zbavit. Například, je-li bezprostředním problémem mezi manželi hádání „pro maličkost“, lze, v případě jejich spolupráce a vezmou-li pokyn vážně, jim „předepsat“ – určit přesně dobu, kdy se spolu mají hádat, třebas bezdůvodně. Spontánní jednání, která jinak vznikají bezděčně, se naplánují a dostanou tak pod kontrolu. Manželé mohou prožitím absurdity svého jednání, pokud není jejich vztah opravdu silně narušen, ustat v chronickém „hádání pro hádání“, nebo je podstatně omezit a za pomoci terapeuta své vzájemné vztahy upravit.
O přístupu rodinné terapie platí totéž, co o ostatních psychoterapeutických postupech: setká-li se terapeut, který se o pacienty a vlastní práci skutečně zajímá a své „řemeslo“ ovládá, s lidmi, kteří jsou motivováni, tedy přejí si změnu a jsou ochotni pro ni „něco obětovat“, jakož i kvůli této změně spolupracovat, úspěch terapie je velmi pravděpodobný.

4. Logoterapie ve výchově
Elizabeth Lukasová – klinická psycholožka a psychoterapeutka. Původem Rakušanka, stala se žákyní Viktora E. Frankla. Je ředitelkou Jihoněmeckého institutu pro logoterapii. Její vize je: „ne vše dovolovat a podporovat, ale vést k odpovědnosti“. A protože nejvyšší potřebou člověka je potřeba smyslu, je výchova probouzením a obnovováním smyslu pro smysl. Autorka napsala již řadu publikací o logoterapii a existenciální analýze, ve kterých dokládá, že základem veškeré výchovy je výchova v rodině. "