"2. Historie



2.1 Platón (427 - 347 př.n.l.)

Platónovo pojetí fantazie nepochopíme, pokud alespoň ve stručnosti nezmíníme jeho učení o idejích. Každá hmotná, smysly vnímatelná věc má svůj pravzor v nehmotném světě idejí, je pouhou napodobeninou tohoto dokonalého a věčně existujícího jsoucna – ideje. Jako první užívá pojmu mimésis (napodobení) v souvislosti s odsouzením fantazie a umění jako tvůrců ,,napodobenin napodobenin‘‘ (Viewegh, 1986, p. 9), kteří šalebným způsobem odvádějí pozornost od pravého rozumného vědění a mínění. Rezolutně odmítá v umění i fantazii jejich zájem o neskutečno s poukazem na škodlivé intelektuální i morální účinky na osobnost .

...,,my všichni, od řeky Fasidu až po Hérakleovy sloupy, obýváme jen zcela malou část, bydlíce kolem moře jako mravenci nebo žáby kolem močálu...Neboť všude po celé zemi je mnoho dutin, rozmanité podoby i velikosti, do kterých stekla voda, mlha i vzduch, ale země sama leží čistá v čistém nebi, v kterém jsou také hvězdy, a které nazývají mnozí z těch, kteří mají zvyk mluviti o takových věcech, aithérem, jeho sedlinou jsou tyto látky a stále se stékají do dutin země.‘‘ (Platón, 2000, pp. 82-83)

Tato vysoce obrazná alegorická forma, kterou se Platón v dialogu Faidón pokouší dokázat nesmrtelnost duše vypovídá o zásadním rozporu v Platónově myšlení. Na jedné straně ji (možná nevědomky) používá jako prostředek v okamžiku, kdy jeho dialektické myšlení ztrácí dech při snaze dokázat nesmrtelnost duše, na straně druhé ji zatracuje a nepřiznává hodnotu v oblasti lidského poznání."