1.	Aritoteles ze Stageiry

1.1

Život

1.2

Dílo

2.

Dědictví

3.	Augustinus Aurelius z Tagasie

3.1

Život

4.

Dědictví

5.	Pojem času

5.1	Povaha času u Augustina

5.1.1

Prožívání času

5.2	Aristotelovo pojetí času

5.2.1

„Teď“

6.

Srovnání

7.

Závěr

„Aristotelovo dědictví:
V období vrcholné scholastiky (12-13 století) svět ovládl Aristoteles. Objevují se hesla "Ať žije velký Aristoteles, nejmoudřejší ze všech moudrých" apod. Např. významný filosof a přírodověděc Albertus Magnus ( Albert Veliký) napsal dílo obsahující 21 svazků, které obsahuje komentáře k Aristotelovo dílům.

Protože se v této době rozvíjel obchod, evropské myšlení je obohaceno arabským a naopak. A práve v zemích vyznávajících islám začíná mít Aristoteles velký vliv. Arabský aristotelismus se od řeckého liší pasivním pojetím člověka i přírody. Arabsky viděný svět je deterministický, vše je podřízeno osudové nutnosti. A právě Aristoteles byl u Arabů ctěn jako objevitel řádu nutnosti. Ale nejen zde, ale i na Západě se stal v průběhu 13. století nejuznávanějším filosofem. Díky Tomáši Akvinskému byl aristotelismus považován za "křesťanskou filosofii", dokonce za "odvěkou filosofii" (philosophia perennis), což působí paradoxně, když byl tento velký filosof obviněn z bezbožnosti.

Augustinus Aurelius z Tagasie
se narodil jako syn pohanského otce a křesťanské matky (jeho matka byla sv. Monika).
Nejprve působil jako učitel řečnictví v Kartágu, později v Miláně. Jeho zájem o filosofii vzbudil dnes již ztracený spis "Hortensius" od Cicera. Tento spis jej nadchnul pro Platóna a jeho pokračovatele, platóniky. Ale nenalezl zde uspokojení, proto propadl filosofickému skepticismu, ze kterého se osvobodil až vírou v Boha, protože právě křesťanství mu umožňovalo najít pravdu. Ke křesťanství přistoupil roku 387 pod dojmem kázání velkého biskupa Ambrože ( Ambrosia) z Milána. Od té doby vedl svůj život v ústraní, věnoval se studiu a úvahám o Bohu. Byl jmenován biskupem v Hippo Regius v severní Africe. Zemřel roku 430 za obléhání tohoto města Vandaly.
Byl velkou postavou vrcholné patristiky, má velký vliv na současnou křesťanskou teologii a filosofii. Jeho filosofii řídí zásada "poznávej, abys věřil, věř, abys porozuměl" ( "intellige ut credas, crete ut intelligas" ). Přirozené poznání vede člověka k náboženské víře, která pak lépe pomáhá poznat Boha a pravou povahu stvoření. Je zastáncem panteismu ( "Bůh jest ve všem").“

Práce obsahuje portréty.