"Normané, Anglie

Normané byli germánskou odnoží kmene Vikingů, kteří se na počátku 10. století usadili na území dnešní Normandie. V západofranské říši tehdy přejali nejen křesťanství, ale i francouzský jazyk.
Území Anglie bylo během první poloviny prvního tisíciletí ovládáno Římany, ale po rozpadu Římské říše se v Anglii usadil germánský kmen Anglosasů, kteří založili původních sedm království (později hrabství). Po smrti bezdětného anglického krále r. 1066 se rozpoutal boj o trůn. Tou dobou vládl kmenu Normanů vévoda Vilém, zvaný později dobyvatel. Vyrazil se svou armádou do Anglie a v bitvě u Hastings porazil armádu anglosaských králů. Sám byl později korunován králem ve Westminsterském opatství v Londýně.
Po odeznění počáteční vlny odporu vůči Normanům se tyto dvě populace začaly vzájemně mísit, začaly kombinovat své zvyky a tradice. Normané se poté ztotožnili jako Anglo-Normané, jazykem vládnoucí vrstvy se stala francouzština, byl zaveden normanský feudální systém.
Potomci Viléma Dobyvatele pak vládli v Anglii až do stoleté války.
Obrázek: Tapisérie z Bayeux. Vilém Dobyvatel s rytíři. Na bojišti se rozšířila falešná zpráva, že je Vilém mrtev, a tak si Vilém odklápí hledí, aby jeho muži mohli poznat, že je stále naživu.

Velká listina svobod

Po ovládnutí Anglie Normany roku 1066 a v letech následujících se anglický král stal mocným a vlivným panovníkem v rámci Evropy. Následovaly etapy vlády slavných panovníků, jako Jindřich II. Plantagenet nebo Richard, zvaný Lví srdce. Ve 12. století se vlády ujal král Jan, zvaný Bezzemek. U většiny šlechticů byl neoblíben, jelikož jednak ztratil rozsáhlá území ve Francii a trval na zvyšování daní, jednak pak byl znám pro svou panovačnost a mstivost. Měl spory i s papežem a byl jím jako panovník dokonce exkomunikován (vyloučen z církve). To všechno nakonec donutilo anglické barony ke vzpouře a Jan Bezzemek byl na jejich nátlak nucen r. 1215 podepsat tzv. Velkou listinu svobod – Magna charta libertatum.
Magna charta byla zákonný dokument, který svazoval pravomoce panovníka a naproti tomu dával větší moc církvi a šlechtě. Obsahovala např. slib o svolávání zástupců šlechty a měst kvůli daním, ale i články týkající se dědictví, sjednocení měr a vah, dlužnictví nebo soudů. Byl to první dokument omezující pravomoci panovníka vůči jeho poddaným na základě zákona. Fakticky se stala základem pozdější parlamentní demokracie a konstituční monarchie.
Ukázky: Magna charta libertatum



Papežské schizma

Na přelomu 14. a 15 století dochází v Evropě ke krizi středověké společnosti. Tato krize byla vyvolána nejen stále zvyšujícím se počtem morových ran, ale později pak zejména stoletou válkou v Evropě. Krize se tak dotkla téměř všech sfér života. Již tak napjatá situace v Evropě přispěla k rozhodnutí papeže Bonifáce VIII. odmítnout korunovat francouzského krále Filipa Sličného císařem, což bylo považováno za nepřátelský akt církve proti světské moci.
Po smrti papeže tak roku 1309 násilně přesídlil Filip úřad papeže z Říma do Avignonu, aby jeho a jeho jednání měl neustále pod dohledem. Tento akt je často nazýván avignonským zajetím (trvalo 1309–1378). Římští církevní hodnostáři však nemohli unést ztrátu papežského stolce v Římě, a proto roku 1377 donutili papeže Řehoře XI. k návratu do Říma. Papež však záhy roku 1378 umírá, a tak vyvstává nová příležitost pro volbu papeže na obou místech. Nově zvoleným římským papežem se stal Urban VI.. V Avignonu si část kardinálů odštěpených díky avignonskému zajetí zvolila za svého papeže Klementa VII. Vzniklo tak papežské dvojvládí.
Tuto krizi v západní církvi se snažili představitelé států řešit nejprve roku 1409 na koncilu v Pise. Nejpřednější církevní představitelé Evropy zde postupně zvolili nového papeže, dva předchozí papežové (Urban VI. v Římě a Klement VII. v Avignonu) se však odmítli svých postů vzdát a tak vládli Evropě dokonce papežové tři.
Církevní trojpapežství trvá až do r. 1417, kdy je na kostnickém koncilu (na stejném, kde se rozhodlo o upálení Mistra Jana Husa) zvolen nový papež Martin V., jediný pro celou Evropu. Na kostnickém koncilu je také ustanoveno, že nejvyšším rozhodčím orgánem uvnitř církve již není papež, nýbrž právě církevní koncil, nebo že kněz má stejné postavení před Bohem jako církevní laik."

U práce nelze určit přesný počet stran. Obsahuje obrázky a fotografie o rozsahu cca 2 strany.