"Tento přední minnesanger se narodil na Litoměřicku a jeho tvorba je dokladem původního vlastenectví německých obyvatel českých zemí. V českém prostředí z politických důvodů poněkud upadl v zapomnění, byl však velký básník dvou českých panovníků- Přemysla Otakara II. a Václava II., nepochybně se znal i s básníky vznikající národní české literatury- jeho práce na německé Alexandreidě silně ovlivnila zpracování Alexandreidy české. Eschenbach byl podle literárních odborníků myšlenkově blízko Otovi Žitavskému (autor proslulé Zbraslavské kroniky).

Rytířská kultura

Rytířská kultura jako taková se začala formovat již od 11. století, přičemž důležitou roli při jejím vývoji hrála různé výpravy či válečná tažení či výpravy, během nichž se setkávalo rytířstvo z různých koutů Evropy. Právě tato skutečnost přispěla významnou měrou ke vzniku jakéhosi mezinárodně uznávaného kodexu hodnot. V Čechách bylo rytířství vnímáno spíše jako životní styl, který byl úzce spojen s královským dvorem, kam všechny, můžeme říci, módní trendy a systémy hodnot dostaly nejdříve. Osoby, které se pohybovaly v blízkosti krále si pak tento styl pochopitelně osvojily a zaváděly ho na svých sídlech. Jednalo se samozřejmě o vysoce postavené velmože. První kontakty Čechů s rytířskou kulturou můžeme zařadit do doby vlády druhého českého krále Vladislava II. Dále sem tato kultura pronikla díky sňatkové politice, která pochopitelně přesáhla hranice státu, šlo zejména o kontakt s německým prostředím. Za vlády krále Václava II. Se již začínají ve velkém konat rytířské turnaje, zejména díky oblíbenému dvořanovi Ojíři z Friedberka. Turnaje získaly řadu oblíbenců, což zapříčinilo jejich konání i mimo královský dvůr- na sídlech nejvýznamnějších českých velmožů. Čeští panovníci velice dobře znali cenu dvorské kultury a literatury pro panovnickou prestiž a mocenskou reprezentaci. Obraz panovníka jako udatného a štedrého rytíře uměli obratně využít v politické propagandě. Období po překonání krize po tragické smrti bylo ideálním momentem pro uvedení rytířského kultu na nejvyšší úroven. Roku 1292 byl během tažení do Krakova pasován na rytíře a jeho korunovace o pět let později byla skvělá dvorská slavnost, kde se uplatnily i turnaje i přednesy minnesingerů. Tato událost byla jakýmsi vyvrcholením rytířské kultury Přemyslovského období. Jedním z důkazů o obrovském vlivu rytířské kultury na dvorech významných velmožů bylo například používání jmen z rytířských eposů- Roland, Parsifal atd.
V souvislosti s rytířskou kulturou bych rád připomenul jediný český rytířský řád. Jedná se o řád křižovníků s červenou hvězdou, jejichž vznik je řazen mezi události první poloviny 13. Století. Řád se vyvinul původně ze špitálního bratrstva. Toto bratrstvo obdrželo roku 1237 od panovníka ochranné privilegium, o rok později předala sv. Anežka, sestra krále Václava I., špitálníkum svrchovanost a do jejich čela byl se souhlasem papeže postaven mistr.

Václav II.

Postava krále Václava II. Je v rámci české dvorské kultury naprosto zásadní. Celý život byl poznamenán psychickou labilitou, neboť byl jako malé dítě vězněn svým bratrancem a poručníkem Otou Braniborským, který se sám chtěl zmocnit vlády v Čechách. Díky české šlechte a biskupovi Tobiášovi z Bechyně se podařilo mladého kralevice za nemalé výkupné dostat zpátky do Čech. Václav dokázal vzhledem ke své umírněnosti velmi radikálně řešit situaci v rozvrácené zemi, dokonce i za použití poprav. Jeho velikost nespočívá však v mužské rozhodnosti a zdatnosti, nýbrž v jeho intelektuálních zálibách a názorech, které velice kladně ovlivnily kulturu královského dvora jeho doby. I když nezískal žádné vzdělání, byl schopen samostatného systematického osvojování patřičných vědomostí. Naučil se latinsky a miloval rozhovory s učenými muži. Díky své kreativitě byl schopen překonat středoevropské stereotypy, jeho rádci byli často italského či německého původu, což do jeho rozhodování vneslo svěžího ducha. Z rytířství obdivoval především jeho etiku a umění, je dokonce autorem skladeb vyjadřujících platonických vztah ke krásným dámám. Měl velkou zálibu v duchovních záležitostech, což znamenalo přítomnost kněží z různých zemí na českém dvoře. Mezi nimi byli i pravoslavní popové, s nimiž se do Čech dostala po staletích staroslověnština. Pro svou moudrost a přívětivost byl Václav uznáván na mezinárodním poli a typ politické kultury, která se začala rozvíjet v jeho době, byl dovršen v době jeho vnuka Karla IV."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ