"Kniha Jiřího Vančury Naděje a zklamání - Pražské jaro 1968 je neuvěřitelně čtivým pramenem k dějinám totalitních režimů. Vančura podává látku daného období stylem běžným spíše pro beletrii - text plyne lehce a často dokonce čtenáře donutí i k pousmání (tak, jak je prý pro Čechy běžné – smát se vzpomínkám, nad kterými by jiné národy plakaly). Původní dílo vzniklo v roce 1977 a bylo pod pseudonymem Miroslav Synek vydáno v zahraničí. V Česku kniha vyšla krátce po změně režimu – počátkem roku 1990. Autor psal knihu s cílem vylíčit události pražského jara 1968 objektivně, historicky a ze všech významných úhlů pohledu.
Podíváme-li se na dané dílo jako na pramen k dějinám totalitních režimů a jeho vypovídací hodnotu, napadají mě různé problematické okruhy otázek. Například jak by tehdejší situaci vnímal její účastník, jak se její vnímání u něj změnilo se změnou politického režimu a zároveň, jak by ji vnímal současný mladý člověk, který již danou dobu nezažil, např. dvacátník? Dále můžeme vycházet z toho, že dějiny jsou dějinami vítězů, nikoliv poražených, jak se tedy pohled na danou dobovou realitu pozměnil se změnou mocenského centra? Nemůžeme se tak dostat do dalšího extrému hodnocení události? A má historik právo událost hodnotit, nestačil by jen pouhý popis? Ale dějiny totalitních režimů jsou ještě „horké“ mnoho z těch, kteří o nich píší, je zažilo a cítí se povinno zaujmout k nim určité stanovisko. Proto jsou-li dějiny především o lidech, jak se mění vypovídací hodnota pramene v ústech jeho komentátorů tehdy významných a těch, kteří svého významu došli až nyní."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ