1.	Charakteristika doby, kdy žil Akvinský

2.	Život Tomáše Akvinského

3.	Díla Tomáše Akvinského

3.1.	Disputace o pravdě

3.2.	Suma proti pohanům

3.3.	Suma teologická

" Díky Albertovi byl Tomáš odeslán do Paříže, aby zde jako bakalář přednášel. Univerzita v Paříži byla v té době nevýznamnějším střediskem filosofie a teologie. Z období prvního pařížského působení stojí za zmínku text jeho první disputace, kterým se říká podle námětu první z nich Disputace o pravdě. Jsou v nich zahrnuty nejrozličnější otázky z oblasti teologie a filosofie. Celkem se v nich pojednává o 29 otázkách například: o pravdě a o tom, jak ji poznává Bůh, andělé a lidé, dále v nich jde o prozřetelnost a předurčení, o milost a ospravedlnění, o rozum, svědomí a svobodnou vůli, o citu, proroctví vytržení a dalších otázkách.
V roce 1259 Tomáš Paříž opouští a odjíždí do Itálie, kde stráví šest let života. V Itálii dokončuje své dílo Suma proti pohanům, kterou začal psát už v Paříži. Suma byla příručka pro misionáře působící mezi židy a muslimy. Má formu souvislého výkladu nikoliv souboru disputací. Dělí se na čtyři knihy, kdy první kniha pojednává o boží přirozenosti, pokud ji lze poznat pouhým rozumem, bez pomoci zjevení. Druhá kniha se zabývá světem a jeho stvořením od Boha. Třetí kniha vykládá, jakým způsobem mají rozumné bytosti hledat své štěstí v Bohu a je tedy věnována etickým otázkám. Ve čtvrté knize Sumy proti pohanům nalezneme typické křesťanské nauky jako je nauka o Trojici, vtělení aj. V prvních třech knihách používá Tomáš biblických textů pouze k ilustraci a potvrzení argumentace. Tuto svou metodu vysvětli je Tomáš ve druhé kapitole první knihy takto:
Mohamedáni a pohané s námi nesouhlasí v přijímání autority Písma, takže je nemůžeme proti nim používat takovým způsobem, jako třeba můžeme disputovat proti židům s odvoláním na Starý zákon a proti heretikům s odvoláním na zákon Nový. Oni totiž nepřijímají ani Starý ani Nový. Musíme se proto uchýlit k přirozenému rozumu, s nímž musí souhlasit všichni lidé.
Tomáš zastává filosofii, že rozum může odhalit jen některé pravdy o Bohu, jiné např. nauka o Boží Trojici a o vtělení jsou pouhým rozumem nedokazatelné a je možné je poznat jen na základě zjevení. Po vytyčení hranic mezi rozumem a vírou Tomáš uvažuje, co je rozum s to říci o boží existenci . Někteří lidé jsou přesvědčení, že teze, že Bůh existuje, nepotřebuje důkazu. „Boží existuje“ je prý samozřejmá pravda, neboť každý, kdo ví co slovo „Bůh“ znamená, musí nahlédnou, že Bůh existuje. Filosofové se vskutku pokoušeli dokázat boží existenci z této definice, a to od sv. Anselma, který žil asi stol let před Tomášem, až do našich dnů. Tomáš takové pokusy odmítal. Soudil, že přesvědčení, že boží existence je samozřejmá, pochází z toho, že lidé jsou zvyklí slyšet od nejrannějšího dětství mluvit o Bohu. Není-li boží existence samozřejmá, vyžaduje důkaz a Tomáš vskutku v dalším výkladu formuluje dva dlouhé a nesnadné důkazy založené na učení Aristotelovy Fyziky. Poté dokazuje různé pravdy o boží přirozenosti: Bůh je věčný, neměnný, nehmotný a prostý jakékoliv složenosti. Zdůrazňuje však, že všechny tyto pravdy jsou v podstatě negativní: říkají nám, jaký Bůh není, ale neposkytují nám žádný pravý vhled do toho, co Bůh je. "