1.	Pozice regionální politiky v rámci celkové politiky Unie

2.	Vývoj regionální politiky v letech 1957 - 1988

3.	Strukturální a regionální politika EU od r. 1989 do současnosti

4.	Strukturální fondy

5.	Principy strukturální politiky

6.	Principy použití strukturálních fondů

7.	Legislativní zajištění strukturální politiky

8.	Specifické nástroje a operativní nařízení užívané k podpoře regionálního rozvoje

8.1.	Samostatné iniciativy EU

8.2.

Rechar II

8.3.	Resider II

8.4.

Konver

9.	Výbor regionů

9.1.	Důvody založení výboru regionů

9.2.	Kompetence a úloha výboru

9.3.	Členství ve výboru a principy jeho fungování

"2. VÝVOJ REGIONÁLNÍ POLITIKY V LETECH 1957 - 1988

V tomto období můžeme vymezit dvě etapy vývoje regionální politiky : 1957-1974 a 1975 1988.

Období let 1957-1974
Tato etapa je charakterizována individuálním přístupem členských zemí k regionální politice. Členských zemí bylo až do r.1973 jen 6. Společné přístupy a koordinace na mezinárodní úrovni se prakticky neuplatňovaly. Příčiny byly následující:
•Integrace byla v počátcích a hlavní pozornost byla věnována makroekonomickým otázkám (zejména odstraňování obchodních bariér).
•Mezi 6 členskými státy existovala relativní konvergence v ekonomické úrovni, což snižovalo nezbytnost společné regionální politiky.
•Ve státech s největšími vnitřními regionálními rozdíly (Francie a Itálie) se regionální politika uplatňovala již od konce 40. let, a proto v těchto zemích nebyla zprvu ochota přijímat mezinárodní obecné principy této politiky.
•Neexistovaly společné instituce a orgány pro regionální politiku. ”Generální ředitelství Komise Evropských společenství odpovědné za regionální politiku (DG XVI)” vzniklo až v r.1968.

Období let 1975-1988

V r.1973 byly do tehdejšího Evropského společenství (ES) přijaty Velká Británie, Irsko a Dánsko. Rozšířením ES vzrostly nejen sociálně ekonomické rozdíly mezi členskými státy, ale i na úrovni jednotlivých regionů. To pochopitelně ztížilo podmínky pro zabezpečování sociální a ekonomické koheze jako jednoho ze základních integračních cílů. Právě Velká Británie jakožto země s velkými vnitřními regionálními rozdíly a kolébka regionální politiky očekávala přínos ze svého zapojení do ES právě v této oblasti a začala prosazovat vznik společné regionální politiky, financované na bázi jednotného fondu regionálního rozvoje.
Výsledkem bylo založení Evropského regionálního rozvojového fondu (ERDF) v r.1975, jehož cílem bylo snižovat velké regionální rozdíly v ES spojené zejména s převahou zemědělství a strukturálními změnami v průmyslu v nejvíce postižených regionech. Podíl ERDF na celkovém rozpočtu EU činil v r.1975 4,8% a do r.1986 se zvýšil na 8,6%. Většina prostředků byla uvolňována na národní projekty regionální politiky, které však z hlediska integrace byly významné pro snižování regionálních rozdílů v rámci celého ES. Vznikaly však již i nadnárodní projekty, zejména ve sféře přeshraniční spolupráce, která se v souvislosti s intenzívním odstraňováním hraničních bariér dynamicky rozvíjela. Největšími příjemci prostředků z ERDF byly Itálie, Velká Británie, Irsko a později po svém přijetí do ES Řecko, Španělsko a Portugalsko.
V r.1986 byly přijaty první dva společné programy regionální politiky týkající se celého ES:
STAR - Rozvoj moderních telekomunikací
VALOREN - Zhodnocení vnitřního energetického potenciálu.
V r.1988 pak následovaly:
RESIDER - Podpora oblastí postižených krizí hutnické výroby
RENAVAL - Podpora oblastem postiženým úpadkem loďařství.
3. STRUKTURÁLNÍ A REGIONÁLNÍ POLITIKA EU OD R.1989 DO SOUČASNOSTI

I když nové pojetí regionální politiky uplatňované v ES přineslo pozitivní výsledky spočívající ve snížení regionálních rozdílů, bylo třeba v souvislosti se vstupem Španělska a Portugalska do ES v r.1986 hledat efektivnější způsoby realizace integračních cílů ve sféře regionální politiky. Kritizována byla zejména nízká míra koordinace regionální politiky se zemědělskou a sociální politikou ve sféře koncepční i finanční.
Pro odstranění této překážky bylo v r.1988 nejvyššími orgány ES přijato rozhodnutí o integraci regionální politiky s částí sociální a agrární politiky do tzv. strukturální politiky.
Pro období 1989-1993 bylo stanoveno celkem 5 cílů strukturální politiky, které se osvědčily a zůstávají v platnosti i pro současné období, tj. 1994 - 1999. Jejich specifikace a definiční kritéria jsou následující"

Katedra ekonomie.