1.	Vývoj zpravodajských a bezpečnostních služeb do února 1948

1.1.	Sbor národní bezpečnosti (SNB) a Zemský odbor bezpečnosti (ZOB)

1.2.	Obranné zpravodajství (OBZ)

1.3.	Oddělení „F“ a evidenční oddělení sekretariátu Ústředního výboru (ÚV) KSČ

2.	Sovětští poradci StB (Státní tajná bezpečnost)

3.	Tajná sídla StB (a OBZ) - tajná zatčení

4.	Lidé kolem StB (a OBZ)

5.

Akce StB

5.1.	Případ profesora Krajiny

5.2.	Mostecké aféry

5.3.	Akce Kameny

5.4.	Dopis „Velkému metaři“

5.5	„Návrat Bohumila Laušmana“

5.6.

Padělky

5.7.	Vraždy „nepohodlných“

6.	StB a církev

7.	Kontrola obyvatelstva

7.1.	Odposlechy, kontrola korespondence a domovní prohlídky

7.2.	Konfidenti

8.	Vyšetřování

9.

Závěr

"2) Sovětští poradci StB

Sovětští poradci jsou kapitola sama pro sebe, proto se spíše zaměřím na jejich „přínos“ StB, než na konkrétní jimi připravované procesy.
Už v létě 1948 se nám Stalin (prostřednictvím svých velvyslanců Tichonova a Chozjanova) snažil vnutit pomoc sovětských odborníků pro boj s „vnitřním nepřítelem“. Generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský však tuto nabídku odmítl, čeští komunisté za prvé nad sebou něchtěli přímý dohled Moskvy a za druhé měli vlastní představu komunistického státu, sice také totalitní, ale přece jen ne tak strašlivou jako bolševici.

Po procesu s „velezrádcem“ L. Rajkem (maď. ministrem zahraničí) v září 1949 se na naše komunistické „vůdce“ snesla nová vlna kritiky (zejména ze strany SSSR a Maďarska) za neschopnost při odhalování vnitřních nepřátel strany. Prezident K. Gottwald se podrobil nátlaku a požádal Stalina o sovětské poradce. Jako první přišli (již v říjnu) Lichačev a Makarov, kteří pomáhali vytvořit největší politický proces v ČSR (s M. Horákovou). Jejich příchod znamenal změny praktik celé čs. bezpečnosti, zvlástě špiček StB, které se zabývali většími politickými procesy. Krom toho se poracům podařilo v řadách StB zasít antisemitismus - jev v Čechách dříve nevídaný.
Poradci se zúčastňovali přípravy resp. výroby procesů od „vytipování“ podezřelých, jejich zatčení, řízení výslechů a vytváření scénářů až po samotné odsouzení. „Hra“ měla jen jediné pravidlo - aby vyšetřovaný zůstal v takovém stavu, aby se mohl před soudem svým vlastním hlasem obhajovat, resp. obvinit (viz. kapitola 8.).

Spojkou mezi poradci a českými komunistickými představiteli se stal náměstek ministra národní bezpečnosti K. Šváb (viz. kap. 4.), který si kontakty s nimi postupně monopolizoval. Na min. národní bezpečnosti (založeném v květnu 1950) působilo nově 27 sovětských poradců k nim přibyli další tři speciálně na případ Slánského - Gromov, Morozov, Černov. Poraci tvořili vnitřně organizovaný útvar - jakýsi stát ve státě. Jen v letech 1950 - 53 se jich v Československu vystřídalo na pět set. Poradci na krajských správách bezpečnosti podléhali společně se svými kolegy na ministerstvu hlavnímu poradci a jeho zástupci. Ti zase odpovídali nikoliv čs. ministrovi, ale přímo Stalinovi, případně Berijovi (veliteli sovětské bezpečnosti MGB - od roku 1954 KGB). Celkový počet poradců v bezpečnosti a rozvědce se pohyboval kolem padesáti. V letech 1950 - 1951byl hlavním poradcem Vladimír Bojarskij, pak jej vysřídal Alexej Bezčasnov. Hlavní poradce téměř vždy doprovázel ministra (národní bezpečnosti) Kopřivu ke Gottwaldovi a často k němu přicházel i bez něj.

Poradci něměli formálně žádnou moc, ale Stalinova „aura“ jim dodávala větší autoritu, než jakou měl sám Gottwald. Měli dokonce i přístup k materiálům utajovaným před samotným ministrem národní bezpečnosti a před ostatními vrcholnými představiteli strany. Nebylo tedy divu, že komunisté se příchodu „odborníků z východu“ bránili jak mohli. Sovětští poradci propagovali do vysokých míst v StB i lidi, které pro jejich charakter (spíše „necharakter) nedoporučovali ani vlastní kádry StB.

Přestože se názory pracovníků StB často rozcházeli s míněním poradců, viděli v nich zkušené odborníky, a proto se jim téměř vždy podřizovali. K tomu je ostatně také nabádal v komunistické totalitě všudypřítomný důvod - zvaný strach. Protože poradci tady byli ti mocní.
K úplnému ovládnutí našich bezpečnostních složek potřebovali poradci „vyčistit“ velitelský sbor a dosadit do něj své lidi. „Poradní činnost“ byla pro poradce de facto druhořadým úkolem. Stalin je sem vyslal samozřejmě hlavně proto, aby mohl kontrolovat situaci v malé, ale jeho satelitní zemičce. Pokoušeli se mezi členy bezpečnostních a zpravodajských služeb vzbudit vzájemnou nedůvěru a využít této nedůvěry a vzniklých konfliktů pro získávání informací o jejich spolupracovnících a zvláště pak nadřízených. Následující čistku, zaměřenou zejména proti velitelům StB, provedl hlavní poradce Bojarskij, spolu s Kopřivou, Taugissivou a dalším poradcem Smirnovem, pověřeným vedením komise, zpracovávající materiál o vedoucích činitelých bezpečnosti. Počátkem února 1951 bylo zatčeno asi třicet vedoucích představitelů bezpečnosti, dva náměstci min. vnitra (Šváb), velitel rozvědky B. Reicyn, velitel Státní bezpečnosti O. Závodský a jeho zástupce. Soud se konal v letech 1952 - 1954. Závodský, Šváb a Reicin dostali trest smrti (blíže kap. 4.). Nahradili je důvěrníci poradců. Od roku 1951 byla StB tedy pod přímou kontrolou a vedením MGB čili Sovětského svazu."