1.	Geografická poloha

2.	Různorodost názvu

3.	Hory a sopky ostrova

4.	Klima a počasí na ostrově

5.	Průměrné roční teploty

6.	Fauna a flora

7.	Dohady o původních obyvatelích

7.1.	Gigantické sochy Moai

7.2.	Kult ptačího muže

7.3.	Tajemné stavby

7.4.

Jeskyně

8.	Objevení Evropany a důsledky pro domorodé obyvatele

8.1.	Jídelníček domorodců

8.2.	Vztahy mezi nimi

8.3.	Příjmy ostrova

8.4.	Volba královny krásy

"Nevíme přesně, jak domorodci dopravovali Moai a Pukaa po ostrově, ani jak dostávali Pukaa na sochy při konečné fázi dopravy. První záhadu, dopravu Moai, zřejmě objasnil český inženýr Pavel Pavel. Proč se ale stavěla Ahu? Je jisté, že sloužila náboženským účelům. Sloužila jako modlitebny, zdobily je kultovní modly a odehrávala se tady i řada náboženských obřadů. Například vystavování zesnulých, jejich pohřbívání apod. Nesmíme ale zapomínat na nejdůležitější – zapůsobit svou monumentálností, ochromit věřícího a vtisknout do jeho mysli bázeň a poslušnost. Na jménu boha, době a místě v tom případě nezáleží. Z dějin víme, že patrně v každé kultuře se vyčlenila skupina kněží, kteří na sebe strhli starost o duševní život svých bližních. Vzali na sebe toto nelehké břímě, aniž by na oplátku něco požadovali. Až na takové maličkosti, jako dary pro bohy, desátky, pokoru a dřinu při stavbách patřičně pompézních svatyní, obětišť, kostelů a katedrál. Tak to bylo všude na světě, i na Velikonočním ostrově. Ahu na ostrově vznikala postupně. K původně malým plošinám se časem stavěly další části a tím se Ahu zvětšovala. Některá takto dosáhla délky 1km i více.

Po roce 1500 se na Velikonočním ostrově udržoval kult Ptačího muže. Každý rok se konal závod o tento titul. Spočíval v tom, že se uchazeči museli dostat z obřadního střediska Orongo co nejrychleji ke třem malým ostrůvkům Motu Iti, Motu Nui a Motu Kaokao, aby tam co nejdříve vyhledali vejce hnízdících fregatek. Kdo se s vejcem vrátil první, stal se na rok ptačím mužem, Tanga-Ta-Manu. Kněží mu ostříhali vlasy, nasadili paruku a tento muž získal na rok vládu nad všemi obyvateli ostrova a jejich majetky. Zpočátku se mohl o titul ucházet každý, ale postupem času se stal závod o titul věcí těch nejurozenějších a ti později dokonce místo sebe posílali své sluhy a sami seděli v obydlích postavených na Orongu, odkud měli pěkný výhled na celé dějiště závodu.

Avšak Orongo nebylo pouze místem konání závodu. Jako nejdůležitější obřadní místo na ostrově bylo dějištěm mnoha jiných náboženských obřadů, např. pohlavního zasvěcování dospívajících dětí. Proto na stěnách Oronga můžeme kromě obrázků Ptačího muže nalézt také velmi oblíbený motiv Ko-Mari – zobrazení ženských pohlavních orgánů. Zde také bylo nalezeno nejvíce Kohau Rongorongo – doslova mluvící hole – dřevěných destiček s tajemným písmem Rongo Rongo. Na Velikonočním ostrově jako na jediném ostrově z celé Polynésie vyvinuli domorodci vlastní písmo. Bohužel, toto písmo nedokážeme přečíst, ani mu nerozumíme, a destiček se dochovalo jenom 21. Ty jsou roztroušeny po všech významnějších muzeích na celém světě.
Orongo leží na západní straně sopky Rano Kao. Uvnitř jejího 160 metrů hlubokého a 1 km širokého kráteru se nalézá velké jezero s rákosem Totora. Zde domorodci sbírali a roznášeli po celém ostrově úlomky obsidiánu. Používali je na zhotovování škrabek, seker, nožů a hrotů zbraní na lov příslušníků sousedního kmene.

Nedaleko Rano Kao se nalézá jedno z nejstarších Ahu – Ahu Vinapu. Tvoří ho tři sousedící plošiny, přesně astronomicky orientovány, technika stavby tohoto Ahu je stejná jako u pevnosti Inků Sacsahuaman v Cuzcu. Kamenné kvádry na sebe dopadají přesně, mezery mezi nimi jsou skoro neznatelné. Kdo byli stavitelé Ahu Vinapu? Odkud přišli? To jsou další z mnoha otázek týkajících se Rapa Nui.
V polovině cesty mezi Rano Kao a Tereavakou se rozprostírá jeskynní komplex Roiho. Mohutný proud lávy, který tudy tekl před necelými třemi tisíci lety, vytvořil rozsáhlý labyrint podzemních sálů a chodeb. Stropy mnohých dutin se časem propadly a tím otevřely vchod do podzemního světa. Obyvatelé ostrova zde nacházeli úkryty před nepohodou i před nepřáteli. Nepříliš hluboké propasti však měly i jiný význam. Po odklizení kamení z propadlých stropů získali domorodci ideální místa pro pěstování plodin, chráněná před Prudkými větry – slavné podzemní zahrady.
Pět kilometrů na východ od Roiha se nachází Ahu Akivi. Stojí zde sedm čtyřmetrových soch. Na první pohled docela obyčejné Ahu, kterých jsou na ostrově desítky. Má ale přeci jenom jednu zvláštnost. Zatímco všechny sochy na ostatních Ahu se dívají směrem do vnitrozemí, pohledy soch na Ahu Akivi směřují směrem k moři. Vědci si tuto zvláštnost stále nedokáží vysvětlit.
Nad Ahu Akivi se vypíná sopka Puna Pao. Zde vyráběli domorodci pro své sochy jejich ozdoby, klobouky Pukao. Je to válec nebo komolý kužel na vrcholku často zakončený ještě jedním menším výstupkem. Stále ještě nevíme, jak dopravovali domorodci pukaa po ostrově a jak je dostávali na hlavy soch.

Sochy vyráběli domorodci v kráteru sopky Rano Raraku. Tesali je sekerkami toki, úlomky xenolitu. Nyní následovala pro vědce donedávna jedna z nejzáhadnějších věcí na ostrově, doprava Moai na určené Ahu. Dnes se většina z nich přiklání k teorii českého inženýra Pavla Pavla, který svou hypotézu ověřil v roce 1986 praktickým pokusem přímo na Velikonočním ostrově. Domorodci mu začali říkat podle krále, který prý zahájil stěhování soch – Ariki Tu-Koihu. Nedávný objev guvernéra ostrova Sergia Rapu překvapil skutečně všechny, kteří viděli aspoň jednou obrázek Moai. Když již stála socha na svém Ahu, dotesaly se jí teprve oči a do očních důlků jí byly vsazeny oční bulvy vyrobené z korálů. Přísné, chladné sochy ožily. Již nebyly strnulé, ale veselé, skoro až šprýmovné.
Vedle Rano Raraku se rozkládá Ahu Tongariki. V době rozkvětu ostrova zde stálo patnáct soch. Ahu bylo postupem času zničeno zemětřeseními a několika přílivovými vlnami. Zkáza byla dokonána v roce 1960, kdy vlna tsunami odnesla několikatunové kolosy daleko do vnitrozemí. V době, kdy se nedostávalo pro ostrov peněz, rozhodla vláda o odprodeji několika soch do USA. Z obchodu nakonec sešlo a tak můžeme dnes obdivovat sochy stojící na obludných betonových transportních podstavcích.
U Ahu Tongariki vytvořil lávový proud rovné plochy. Dávní obyvatelé zde vytvořili zajímavou galerii petroglyfů. Rytiny znázorňují uctívané objekty: Ko-Mari, různé magické obrazce, obrazy boha MakeMaka.
Na východním cípu ostrova se tyčí sopka Poike. Na rozdíl od ostatních sopek pokrytých kameny je Poike na pohled hladká. Vypadá jako rozpláclá kupka sena. Na vrcholku je malý kráter. Má průměr kolem 100 metrů. Před objevením ostrova zde bylo kultovní místo. Pak zde vztyčili Španělé tři velké dřevěné kříže. Dnes je zde pouze do skály vyrytá obrovská strašlivá hlava boha MakeMaka."