Smrt je připomenuta jen stručně, Pannou Marií zakročující proti ďáblům, činícím si nárok na duši a soudem před Kristem, kterého se účastní i alegorické postavy : Spravedlnost, Pravda, Milosrdenství a Pokoj. Končí bezpochyby milostí pro duši, jejím spasením.
Smrt, její všemohoucnost a vztah člověka k ní je oblíbeným mezinárodním tématem básnictví a výtvarného umění v středověku. Mnohotvárné jsou formy ztělesnění tohoto tématu – lyricko-didaktické úvahy o nevyhnutelné, všudypřítomné a nepřemožitelné smrti, povídání o odchodu duše z těla, o smrtelných a posmrtných mukách nekajících se hříšníků, o posvátné smrti spravedlivých, lyrické nářky duše k tělu v hodině smrti nebo po ní, vyprávění o zápase dobrých a zlých duchů o duši nebožtíka a o božím soudu nad duší, konečně disputy života se smrtí a duše s tělem, ústní a dokonce i v listech.
Autor použil epické osnovy sporu duše s tělem a dramatické osnovy posmrtného soudu nad duší jako scénáře pro několik lyrických partů, založených na významové i formální hře s protiklady ;
Hrdina Sporu duše s tělem je typickým zástupcem panstva českého.Stačí uvést třeba přiléhavou charakteristiku, již si sám dává: „Jmám dědin i platóv mnoho…/jáz mocný pán, co chcu, to jmám, nikomémuž sě nepoddám.
Výrazový rejstřík přímých řečí sahá od sebejisté bezstarostnosti po křičící zoufalství, čtyřveršové strofy si pohrávají s kontrastem tlumeného a akcentovaného rytmického členění.
Člověk který se zmítá mezi touhou po tělesném a duševním blahu, který v básni ústy duše a těla mluví, má předobraz v boháči, o němž vypravuje známé podobenství Lukášova evangelia; zároveň však spolu se slavnými muži a ženami, které připomíná duše jako výstrahu, že všichni musíme zemřít, ztělesňuje několik podob ideálního lidství vytvořených antikou

Dobře zpracováno, ale práci chybí některé formální náležitosti, nebo nejsou ve správním pořadí.