Obě znesvářené strany podnikly kroky k opětovnému smíření, ale tyto snahy byly většinou neúspěšné a několikrát se znovu ocitli na prahu válečného konfliktu. Na počátku padesátých let se zdálo, že by mohlo dojít k trvalejšímu přátelskému soužití (obě země vstoupily do NATO), tyto naděje se však ukázaly planými. Od roku 1999 se znovu objevují přátelská gesta, ale situaci však nadále komplikuje spor o ostrov Kypr. Potenciální nebezpečí konfliktu, který by otřásl stabilitou Turecka i Řecka, ale také s největší pravděpodobností celého Balkánu, není dosud zcela zažehnáno.
Řecko-turecké vztahy překračují regionální rámec, protože obě země jsou na Balkáně nejvlivnějšími státy. Negativní vztahy těchto zemí negativně ovlivňují celoevropskou politickou scénu a bezpečnost.
Mezi největší aktuální problémy patří již několikrát zmiňovaná kyperská otázka. Tento spor začal již v letních měsících roku 1974. V Řecku v této době došlo ke změně moci. Diktátor Papadopulos byl svržen a na jeho místo nastoupil dosavadní šéf policie, Dimitri Ioannidis, reprezentant nejextrémnějšího křídla vojenské junty. Jeho vláda nebyla přístupná kompromisům a nehodlala řešit problémy spojené s konfliktním ostrovem. Proto se rozhodli o připojení Kypru k Řecku ( praxikopimatiki enosis). Chtěli toho dosáhnout za pomocí převratu, který organizovali dle Ioannidisových instrukcí příslušníci kyperské Národní gardy. K úspěšnosti akce měl přispět i řecký vojenský kontingent na Kypru. Řecká vláda počítala s neschopností kyperského (Makariova) režimu vzdorovat a Turecko se neodhodlá k protiakci a zůstane pouze u verbálních protestů.

Dobře napsané, ale ne příliš podrobné.