Úvod

1.	Odstoupení E. Beneše

2.	Pobouření veřejnosti

3.	Druhá republika

4.	Emil Hácha

5.	Národní výbor v Paříži

6.	Prozatímní vláda

7.	Československo-polské vztahy

8.	Vztahy s Ruskem

9.	Přípravy na poválečný návrat

10.	Pomoc Moskvy

Závěr

"S Benešem se nikdo z vyšších politických kruhů o osudu Československa nechtěl bavit. Dokazují to odpovědi na Benešův telegram, jež 16. Března 1939 ministerským předsedům Chamberlainovi do Londýna, Daladierovi do Paříže, prezidentu Rooseveltovi do Washingtonu, ministru zahraničních věcí Litvínovi do Moskvy a předsedovi Rady Společnosti národů do Ženevy. Podstatná část telegramu zněla takto: „Lid Český a Slovenský se právě stal obětí velikého mezinárodního zločinu. Lid Československý sám nemůže protestovat a po událostech minulých měsíců se nemůže sám bránit. Proto jako bývalý prezident Československé republiky vznáším tento slavnostní protest: „V září minulého roku u příležitosti sporu německo-československého mně byly předloženy Francouzko-britské návrhy a o několik dní poté i mnichovské rozhodnutí. Oba tyto dokumenty obsahovaly slib, zaručující integritu a bezpečnost československého území, vyžadujíce zároveň od československého národa neslýchané oběti v zájmu evropského míru. Československý lid tyto oběti přinesl. Přesto jedna z velmocí, které podepsaly mnichovskou dohodu, rozděluje naše území, obsazuje je svým vojskem a stanovuje nad ním svůj „protektorát“ pod hrozbami násilí a vojenské moci. Před svědomím světa a tváří v tvář dějinám jsem nucen prohlásit, že Češi a Slováci nikdy nepřímou toto nesnesitelné potlačení svých svatých práv… Prosím vaší vládu, aby odmítla uznat tento zločin a aby vyvodila důsledky, jaké dnes vyžaduje tragická situace Evropy a světa.
Odpovědi na protestní telegramy byly dosti rezervované. Roosevelt sdělil, že vláda vzala na vědomí správu německých úřadů nad územím Čech a Moravy, ale neuznala tuto situaci jako právní stav. Chamberlain v telegramu odkázal na svůj projev ze 17. Března, v němž německý vpád odsoudil. Litvínov neodpověděl přímo- poskytl československému vyslanci v Moskvě opis trestní nóty, kterou sovětská vláda odevzdala německému vyslanci v Moskvě. Daladier neodpověděl vůbec. Reakce nijak zvlášť dobré, ale podle Benešových odhadů.

Po vypuknutí války v září 1939 začali do Francie utíkat různí ministři, vysocí straničtí funkcionáři a hlásili se do odboje. Ještě na podzim 1939 se začala utvářet prozatímní československá vláda v exilu . Beneš nechtěl při tomto formování chybět a proto přijel do Paříže, kde nebyl však vítán. Po dlouhém dohadování byl vytvořen Národní výbor se sídlem v Paříži, v čele Beneš a Štefan Osuský. Po čtrnácti dnech, však Beneš opustil Paříž a vrátil se do Londýna. Zanedlouho Francie padla a s ní i celý Národní výbor. Osuský a jiní přišli do Londýna jako řadoví emigranti. Beneš se postaral aby se českoslovenští vojáci a letci dostali do Anglie a s touto oporou v zádech začal jednat o uznání československé vlády v exilu. Předložil návrh ministru zahraničí Halifaxovi o prozatímním systému státního zřízení se sídlem v Londýně. Prezident Dr. Edvard Beneš, předseda vlády Dr. Jan Šrámek a dvacet členů vlády. V půli července 1940 Halifax odpověděl, že Londýn uznává prozatímní československou prozatímní vládu, ale nikoli právní komunitu Československé republiky. To znamenalo, že britské uznání se nevztahovalo na předmnichovské hranice Československa. Československo bylo také jedinou Němci okupovanou zemí, které byly ve válce proti Hitlerovi.

Jednou z prvních závažnějších problému, které tato prozatímní vláda řešila bylo československo-polské vztahy. V Polské prozatímní vládě velel generál Wladyslav Sikorski. Poláci s návrhy Benešovy vlády souhlasili a byly ochotni uznat předmnichovské hranice s Československem. K podrobnějším jednání došlo v lednu 1941, kde chtěli vyřešit „těšínský“ konflikt a navodit přátelské styky se Sovětským svazem. V Rusku těmto jednání nebyly příliš nakloněni a Beneše toto zaskočilo, poněvadž Moskva prezidenta neoficiálně ujistila že, tyto jednání s Polskem schvaluje. Později však Moskva oficiálně ohlásila, že Sovětský svaz považuje pokus o vytvoření konfederačního státu Polska a Československa za proti Sovětský čin."