1.	Životopis Martin Luthera

2.	Dílo a myšlenky reformy

3.	Pokračování životopisu

R. 1520 Luther napsal svá tři hlavní díla, ve kterých vytýčil program reformy:
• Ve výzvě Křesťanské šlechtě německého národa se Luther obrací na vládce s požadavkem reformace církve. Je to nezbytné, neboť církev není ochotna spořádat si vlastní dům. Vládcové mají naplnit svou povinnost vládnout tím, že budou působit proti církevnímu útlaku a vyděračství. Nadto i vládci se jako pokřtění křesťané podílejí na společném „kněžství“ všech věřících. Luther odmítá římský, katolický pohled klérus jako na uzavřenou kněžskou kastu a běžnou praxi nazývat klérus „duchovními“. Všichni křesťané jsou církev a jsou stejného stavu. „Duchovní“ (kněží a mniši) nemají v církvi nějakou zvláštní důstojnost, ale jen vykonávají odlišné úkoly. Jestliže v nich selžou, jiní mohou nastoupit na jejich místo.
Nazývat papeže, biskupy, kněží, mnichy s jeptiškami církevním stavem a knížata, pány, řemeslníky a rolníky stavem světským je jen nástroj klamu vymyšlený lidmi poplatnými času. Toho se z dobrého důvodu nemusí nikdo lekat, neboť ve skutečnosti všichni křesťané vpravdě náležejí k církevnímu stavu a není mezi nimi rozdílu, jen potud, že vykonávají rozdílné práce. Neboť jen křest, víra a evangelium vytvářejí křesťanský lid a církev. Účinkem je, že křest nás všechny bez výjimky posvěcuje a činí všechny kněžími (1.list Petrův 2.9, Zj. 5.9-10)
(Křesťanské šlechtě německého národa).
• V Předehře o babylonském zajetí církve Luther napadl učení katolické římské církve o sedmi svátostech. Omezil jejich počet na dvě „svátostná znamení“, která ustanovil sám Ježíš Kristus – křest a eucharistii. (Co se týče pokání nebyl Luther zcela jednoznačný – nazývá je svátostí, ale přesto omezuje svátosti na křest a eucharistii, spatřuje v pokání „pouhý prostředek na potvrzení našeho křtu“). Ovšem Luther neomezil jenom počet svátostí. Rovněž se tvrdě postavil proti římskému, katolickému učení o eucharistii především tím, že odmítl odpírat lidu kalich, zavrhoval transsubstanciaci a obzvláště to, že mše je oběť, kterou přinášíme Bohu.
• V díle O křesťanské svobodě Luther rozlišuje vnitřního a vnějšího člověka. Co se týče vnitřního člověka, zdůrazňuje, že jsme ospravedlněni pouhou vírou. Jsme ospravedlňováni pouze skrze víru, ne dobrými skutky. Víra se chápe Božího zaslíbení, spojuje nás s Ježíšem Kristem a skutečně naplňuje Zákon ( a tím vzdává poctu Bohu tak, jak to požaduje první přikázání). Dobré skutky nejsou prostředkem ospravedlnění, ale jen ovocem spravedlnosti, odezvou vnitřní spravedlnosti ve vnějším člověku. Skutky se mají ke spravedlnosti tak, jako ovoce ke stromu. „Naše víra v Krista nás osvobozuje ne od skutků, nýbrž jen od falešných představ o našich skutcích – tedy od bláhového předsudku, že ospravedlnění je možno dosáhnout skutky.“

Práce je dobře napsaná, ale je třeba text graficky upravit. Chybí titulní strana a seznam použité literatury.