Vzniklo tak “liberálně konzervativní” či “neokonzervativní” přesvědčení, které se prosadilo nejen v angloamerickém, ale i v evropském regionu a jeho vliv přetrvává dodnes. Toto přesvědčení odmítá názor, že ekonomický růst automaticky zabezpečí růst obecného blaha a dále tvrdí, že snaha udržet vysokou míru nezaměstnanosti a ekonomického růstu vede k výraznému zvyšování inflace. Liberální ekonomové jako F.A. Hayek nebo Milton Friedman odmítali státní zásahy do ekonomiky a plně důvěřovali neviditelným tržním mechanismům. Tento přístup je silný dodnes a mnozí konzervativně smýšlející politici jej v ekonomické oblasti skutečně aplikují, nicméně tradiční konzervativci stále hájí ekonomiku smíšenou, zaručující uchování sociálního řádu a přiměřené hierarchie. Model sociálně tržního hospodářství, které je založeno na kapitalismu a zohledňuje též sociální problematiku, realizovala v Německu posledních padesát let Křesťanskodemokratická unie (CDU).
Britské konzervativní myšlení v mnohém vychází z díla Edmunda Burkea. Vrámci anglických poměrů je velmi důležitá jeho kritika francouzské revoluce. Pokud v Británii, zemi parlamentarismu, došlo k nějakým zásadnějším změnám, tak byly sice vyměněny osoby, ale vždy zachovány instituce.
Byly zde popsány tři hlavní evropské národní ‘odrůdy’ konzervatismu. Spojuje je idea omezené politiky, k níž se shodně hlásí, ale v jejíž interpretaci se již různí. Většina konzervativních politiků se však shoduje v pojetí politické praxe. “Konzervatismus je ve své praxi nevyhnutelně pragmaticky a lokálně orientovaný, neochotný obhajovat dalekosáhlá řešení; často připouští, že existují problémy a potíže, které pouze politickými prostředky vyřešit nelze. Při řešení konfliktů se střeží překročit rámec zděděných institucí a vlády zákona.

Přehledná práce.
Není uvedena použitá literatura.