1.	Antické a středověké dědictví

1.1.

Sofisté

1.2.	Sokrates - metoda dialogu, dialog

1.3.

Logika

1.4.	Kritická skepse

2.	Obrat k subjektu

2.1.	Souvislosti - renesance, reformace

2.2.	Problémy - dvě roviny poznání

2.3.	Indukce a dedukce

3.	Kriticismus

3.1.	Skepticismus Davida Huma - meze vědeckého poznání

3.2.	Immanuel Kant - transcendentální filosofie, analytické a syntetické soudy

4.	Novodobá gnoseologie

4.1.	Scientismus

4.2.	Antiscientické směry

4.2.1

Filosofie života – W. Dilthey

4.2.2

Intuitivismus H. Bergsona

4.2.3

Fenomenologie – E. Husserl

4.2.4

Současná filosofická hermeneutika

"Novodobá gnoseologie


SCIENTISMUS

19. století přineslo do filosofie nové pohledy, ale i nové nároky. Jejich reprezentantem se stal především široký proud tzv. scientismu.


Filosofické směry, které patřily ke scientismu, ostře odmítaly celou filosofickou tradici, která měla dělat co se spekulací. Chtěly se vrátit k základům každé vědy, tj. ke zkušenosti, a najít metodické postupy, které by mohly učinit zkušenostní poznání spolehlivé a dále využitelné.

ANTISCIENTICKÉ SMĚRY

Filosofie života – W. Dilthey

Dilthey zjistil, že zatímco přírodní vědy se mohou do jisté míry uspokojit dosavadním faktickým objektivismem, pak vědy duchovní musejí stavět na zcela jiném nakládání s výchozími postupy a podněty. V duchovní oblasti nese s sebou každý zdánlivě samostatný fakt svazek významů, v nichž teprve může mít svůj plný smysl. Všechny historické nebo kulturní památky jsou výrazem tužeb, úsilí a zájmů lidí, kteří je zde zanechali nebo kteří je vytvořili, a jsou tak vlastně jakýmisi objektivními stopami jejich života. Pro jejich pravdivé uchopení podle Diltheye nepomůže abstraktní popis, ale vcítění, porozumění, znovuprožití. Metodou výkladu na základě porozumění se musí stát tzv. hermeneutika, původně vlastně teorie interpretace.

Intuitivismus H. Bergsona

Pro Bergsona jsou všechny danosti fyzikálních věd konstrukcemi, včetně času a prostoru. Bergson považuje za základní rozměr skutečnosti čas. Každý jev je provázen časovým rozprostřením, jež mu může přidělit jen určitý zážitek, který je jím vyvolán – je tedy provázen vzpomínkou, pamětí. Čas rozhoduje o dění, proměnlivosti a vzniku, má tedy tvůrčí povahu. A protože naše vědomé prožívání a nakonec život jako organická síla je zásadně spjat právě s časem, je i život tvořivým principem.
Je neustálým přeléváním z přítomnosti do minulosti a budoucnosti. Vždy se pokouší zadržet to, co už není, předem si představit to, co ještě není. Život se prostírá, je trváním a vše, co vstřebává, je jím aktivně přetvářeno. Hmotné předměty, kterými se zabývají exaktní vědy, jsou proto něčím, co je ve vztahu k tvůrčímu životnímu elánu až odvozené. Hmota pro nás vystupuje jako něco, co už náš život zvládl, co přetvořil. Racionálně pracující intelekt je schopen odrážet pouze onen stav dění, který je ustaven vůči nám jako hmota.
Intelektuální poznání nemůže tady proniknout k podstatě reality a může nám poskytnout jen omezeně praktické návody k zacházení s hmotnými objekty. Vyšším stupněm poznání je intuice, která umí postihnout realitu v jejím dění a proměnlivosti. Vzorem pro takové poznání je umění a umělecká tvorba."