1.	Římské právo veřejné

2.	Římské právo soukromé

3.	Dvojí právní způsobilost

4.	Právní subjektivita

5.	Způsobilost k právnímu jednání

6.	Subjekty práv

6.1	Osoby fyzické (přirozené)

6.2	Právnické osoby

7.	Subjekty práv a povinností

7.1	Osoby svobodné

7.1.1

Ingenuové - svobodní od narození

7.1.2

Libertinové – propuštěnci

7.1.3

Římská rodina

7.1.4

Římský občan

7.1.5

Nabytí římského občanství

7.1.5.1

Narození jako římský občan

7.1.5.2

Udělením občanství

7.1.6

Římský občan se vzdal svého občanství

7.1.7

Pozbývání římského občanství

7.1.8

Římský občan byl zbaven občanství za trest

7.2	Cizinec - nemají římské občanství

7.2.1

Princip personlality práva

7.2.2

Zvláštní postavení: Latinové

7.3

Otroci

7.3.1

Zánik otroctví

7.3.2

Prameny otroctví – způsoby vzniku otroctví

7.4	Propuštěnci – libertini

7.4.1

Vztah patron – klient, systém klientely

7.5	Osoby v mancipiu - dočasném otroctví

7.6

Kolonové

8.	Právní postavení osob svobodných

8.1	Narození a smrt člověka

8.2	Spory o právní postavení osob

8.3	Příbuzenství

8.4	Omezení způsobilosti k právnímu jednání

"2. OTROCI

- otrok = věc, pouze objekt práva, bez právní subjektivity (nenabývá práv a povinností)
- otroci jsou nesvobodní lidé, z právního hlediska jsou věci – otrok může být prodán, pronajat, zastaven (v případě nesplácení dluhů je otrok jako zástava prodán, zástava musí být vždy vyšší než dluh, aby se vyplatilo dluh splácet, z výnosu otroka je dluh vrácen = hyperocha, náklady jsou uhrazeny), zabit (není postih = zničení věci)
- otrok = může být subjektivity zbaven teoreticky, prakticky se s ní musí počítat x věc, nemá stejné postavení jako věci (jinak by bylo např. možno páchat rukama otroků nejtěžší delikty a vlastník, který spáchání poručil, by byl zcela beztrestný, také by nebylo možné použít otroky jako zástupce, jednatele apod.) – otrok je mluvící věc

1) otrok mohl za svého pána vykonávat správu určité přesně vymezené části pánova majetku – část venkovského statku, kterou dostal do správy otrok – otrok = villikus (šafář), někdy jim pán svěřoval část svého majetku = peculium k samostatnému hospodářství (extrapeculium = majetek pána mimo oddělenou část = peculium) – otrok prováděl právní úkony ve prospěch svého pána, hospodařil samostatně a pánovi odváděl část výtěžku, zbytek si ponechával, investoval, vzniklo fakticky otrokovo vlastnictví (právní řád je však neuznával), otrok se vykoupil od svého pána na svobodu (vydělal co nejvíce, aby si pán za tyto peníze mohl koupit otroky 2 a jeho propustil)

2) otrok se mohl stát římským občanem - privilegium udělované za mimořádných okolností
- zánik otroctví:
a) smrtí otroka - nikdy ne smrtí vlastníka, otrok se dědil
b) propuštění otroka na svobodu = manumissio
1. peculium
2. výraz majetkové situace vlastníka, uznání za jeho věrné služby, gesto
3. pánové často používali otroky k páchání různých nepravostí a pak je pouštěli na svobodu – za vraždu spáchanou otrokem odpovídá jeho pán – podle římského práva bylo možné otroky mučit x ale svobodné Římany ne, proto je propustili na svobodu (mohli mluvit)
4. případy propuštění i proti vůli pána – vázáno na podmínku, se kterou pán otroka nabyl (př. otrokyně výhrada ne prostikulatum – pán ji přiměje k prostituci, otrokyně získá svobodu)

formy propuštění:
1. propuštění pomocí hůlky (manumissio per vindictam) - jednání před soudním úředníkem, přítomný musel být propouštějící pán, propouštěný otrok a assertor libertatis – svobodný člověk, dotkl se hůlkou otroka (= symbol moci) a prohlásil ho za svobodného – fingovaný proces (assertor v roli žalobce, vlastník otroka vznáší námitky, propuštění předem dohodnuté, vlastník neklade odpor)
2. zápisem otroka do seznamu svobodných římských občanů (manumissio per censum) - jméno zapisoval censor
3. vlastník dával ve své poslední vůli otrokovi svobodu (manumissio testamento) - možno také po splnění určité podmínky – otrok zůstaval ve zvláštním postavení = statuliber, svobodným se stal, až splnil podmínku, jinak platilo, že otrok se stává svobodným, když se po smrti testátora dědic ujme jeho pozůstalosti
4. vedle těchto uznávaných forem ještě způsoby jiné: propuštění před přáteli, dopisem – tyto formy ale ius civile neuznávalo, otrok zůstával i po propuštění otrokem, pouze ho chránil praetor, který bývalému pánovi zamítal žaloby, kterými by chtěl panství nad propuštěním obnovit - 19 př. n. l. vydán zákon Iunia Norbana (otroci neformálně propuštění jsou rovni Latinům – název Latini Iuniani – posuzovali se jako svobodní, ale umírali jako otroci)
5. za Konstantina Velkého propuštění před shromážděním obcí věřících
c) za pozdního císařství nabýval svobodu otrok, který se stal mnichem, klerikem, císařským komorníkem a ten, kdo bez zlého úmyslu po 10 let žil a vedl si jako svobodný

3) mrtvý otrok měl stejné postavení jako svobodný mrtvý člověk! – uznávaná nedotknutelnost a posvátnost hrobního místa jako u svobodných mrtvých, Římané považovali všechny lidi za svobodné na základě přirozeného práva, podle práva národů otroctví bylo přirozené zlo, které musí být x přirozeným stavem je svoboda = ustanovení římského práva soukromého Favor libertatis = výklad ve prospěch svobody
- Zákon Aelia a Sencila = stanovení podmínek, za kterých může majitel otroka propustit – kdy a kolik otroků

- v Zákoně 12cti desek se otrok objevuje jako otrok patriarchální - je to ještě člověk, sice méněcenný, podřízený pánovi, ale ne úplně bezprávný, otrok má ještě rodinu, respektují se jeho příbuzenské vztahy
- ke zhoršení postavení dochází v souvislosti s rozmachem římského státu ve 4. a 3. století př. n. l. - počet otroků stoupá, otrok je zbavený svobody, bez právní subjektivity
- postupně se situace zlepšovala – za křesťanství (hlásá rovnost všech lidí), ale otroctví zachováno – součástí starověké ekonomiky"

Psáno formou poznámek. Může se hodit ke státnicím.