1.

Úvod

2.	Projevy postižení

2.1	Neurotické poruchy

2.2	Reakce na závažný stres a poruchy přizpůsobení

2.3	Psychická krize

2.3.1

Projevy psychické krize

2.3.2

Průběh krize

2.3.3

Suicidální krize

3.	Pomoc v krizi a krizová intervence

3.1	Obecný přístup

3.2	Svépomocná řešení krize

3.3	Vzájemná pomoc v krizi

3.4	Krizová intervence

3.4.1

Cíle krizové intervence

3.4.2

Psychoterapeutické zásady krizové intervence

3.4.3

Krátkodobé dynamické psychoterapie

3.4.4

Podpůrné psychoterapie

3.4.5

Rozhovor

3.4.5.1

Struktura rozhovoru

3.4.5.2

Funkce rozhovoru

3.4.5.3

Vedení rozhovoru

3.4.5.4

Kontrakt

3.4.5.5

Aktivní naslouchání

3.4.5.6

Závěr rozhovoru

3.4.6

Použití psychofarmak

3.4.7

Pracovní neschopnost

4.	Krizové centrum

“ Svépomocná řešení krize
Nejčastější způsob zvládání představují svépomocná řešení. Použití přiměřené strategie vytváří důležitou zkušenost, která se může uplatnit i v budoucnosti při řešení podobných situací. Při hledání vhodného řešení se uplatní vedle jiných také introspekce a zdroje, které nemají bezprostředně interpersonální charakter (umělecká díla, která obsahují katarzní náboj – malby, hudba, tanec…, možnost ztotožnit se s hrdinou díla, filosofická a náboženská literatura…).
Osobnostní reakce na krizi představují převážně nevědomě probíhající obranné mechanismy:
Tzv. psychotické obrany jsou vždy patologické (nejde však o psychózu v obvyklém smyslu). Objevují se bludné projekce (hrubé zkreslení reality s tím, že vlastní nežádoucí impulsy jsou přisuzovány jiným osobám), distorze (zkreslením reality dochází k jejímu přizpůsobení vlastním představám), popření (např. smrt je zpracována jako dočasná nepřítomnost). Psychotické obrany mají velmi omezenou adaptivní hodnotu.
Nezralé obranné mechanismy jsou velmi časté (na rozdíl od psychotických) a příležitostně se k nim uchýlí téměř každý. Projekce umožňuje připsat vlastní impulsy někomu jinému („špatní jsou ti druzí“), je mimořádně častá. Častý je také únik do fantazie a projevuje se velmi různě (spoléhání na zásah zvenčí v podobě náboženství, sekty, preferování pověrečného myšlení, pěstování denního snění…). Mimořádně často se setkáváme s přímým převodem cítění do jednání (agování – jednání bez rozhodovacího procesu), které může mít podobu útěkové reakce či delší potulky, k agování v podobě uvolnění agresívních impulsů dochází často v opilosti či nealkoholické intoxikaci, u autoagresívního chování může dojít k sebepoškození. Nevědomým smyslem pasivně agresívního chování je přenést vlastní zlostné impulsy na druhou osobu prostřednictvím „činění dobra“. I hypochondrie se řadí mezi nezralé obranné mechanismy.
Neurotické obrany užívá mnoho lidí (nelze zaměňovat s neurózou). Při intelektualizaci jde o snahu zacházet s emocemi formálním způsobem (k ní se může uchýlit lékař např. při rozhovoru o úmrtí pacienta), racionalizace dovoluje vysvětlit chování prostřednictvím zdánlivých a dodatečných motivů. Opakem intelektualizace a racionalizace je afektualizace, přeemocionalizování; emoce zde mají pomoci „obejít“ a ovládnout obávaný afekt. Přemístění afektu někdy použil asi každý – nežádoucí, nedovolené nebo nepřijatelné afekty jsou přeneseny ze skutečného zdroje na jiný objekt. Někdy, zejména v institucích, dochází ke kaskádovitému přemisťování afektů na nejslabší či nejzranitelnější osobu. To ukazuje „nakažlivý“ charakter nezralých obran.
S neurózami v klinickém smyslu souvisí oddělení emoční reakce od bezprostředních obsahů a spojení s jinými. Typickým příkladem je vypracování fobie s přesunem vlastní neurotické úzkosti na objektivně málo významné situace nebo události. Při reaktivní formaci dochází k vytvoření opačného pocitu vedoucímu až ke změnám osobnosti (nutkavá neuróza s přehnanou zálibou v obřadném a korektním chování, čistotě a pořádku představuje nevědomý reaktivní výtvor proti agresi, nepřátelství, špíně a chaosu)."

Čistý text dosahuje cca 16,5 strany. Práce obsahuje tabulky a schémata.