1.

Úvod

2.	Areté není ctnost

3.	Areté není zbožnost

4.	Areté není spravedlnost

4.1.	Chrematistická spravedlnost

4.2.	Politická, mocenská spravedlnost

5.	Areté není statečnost

6.

Závěr

“Areté - statečnost

V jednom z dialogů se také objevuje vztah areté a konce života, který je určován strachem ze smrti. Většina našeho uvažování a jednání je na životě pochopitelně založená, proto je tedy strach z konce života tím největším a nejsilnějším. Tento strach se může negativně projevit na našem jednání. Je tedy lepší si tento strach uvědomit a potlačit jej. Takový, který je tohoto stavu schopen dosáhnout, je často nazýván statečným.

První diskutující je generál Lachés, který tuto vlastnost ztotožňuje se statečností v boji a nebezpečných situacích, především ve válce. Sokrates ale poukazuje i na jiné situace, v nichž je statečnost také zapotřebí. Na příklad vzdorování nemoci nebo i vášni. Dalším aspektem je, že onou nejvyšší možnou ohrozitelnou hodnotou není život sám, ale především ohrožení plnosti bytí. Tedy bytí u posledního cíle, které dává našemu životu vůbec smysl. Tomuto cíli je pak život jen pouhým prostředkem. Může nastat situace, kdy žití jako takové ztrácí z tohoto pohledu smysl. Síla, která nám umožňuje vzdorovat negativním vlivům, a tak pomáhá dosáhnout naplněnosti života, je opět areté. Statečnost je pak jen součástí areté, které brání před ohrožením samotné areté.

Další diskutující Nikias zase definuje statečnost jako vlastnost sloužící k rozlišování čeho je třeba se bát. Zde Sokrates poukazuje na skutečnost, že tento druh statečnosti, nebo zmužilosti se vztahuje pouze na budoucnost. Naproti tomu areté se vztahuje na všechny časové roviny, neboť je bázní z nicoty, která ohrožuje samu podstatu a cíl bytí, tedy jeho naplnění. Toto naplnění se je umožněno naším vztahováním se ke světu, které probíhá vždy.

závěr

Sokratovská areté právě umožňuje nahlížet pravé ohrožení v nenaplněné existenci. Když si tento strach uvědomíme, můžeme se pak plně soustředit na naplňování naší existence, které dává našemu životu smysl. Jestliže dosáhneme vrcholu, pobývání u nejvyššího dobra, dostáváme se do pocitu blaženosti a štěstí. Za tohoto stavu není štěstí pouhou slastí. Štěstí se zde projevuje jako proces vnitřní proměny duše. Slastí se proto rozumí stálá starost o duši. Ten, kdo jednou dosáhne stavu naplnění své existence je pak vždy šťastný. Slovem vždy je míněno za všech okolností, tedy i tehdy, kdy by normální člověk šťastný nebyl. Štěstí pak ale není cílem. Cíl je v naplnění života, které sebou automaticky nese štěstí a slast."