1.

Úvod

2.	Podstata Rogerovské terapie

3: Vnitřní vztažný rámec
4: Popření prožitků

5.	Změny v rozvoji osobnosti

6.	Vývoj Rogerovské terapie

7.	Použití terapie

8.

Závěr

" V průběhu procesu, při kterém se osobnost stále mění, získává zkušenosti a uspokojení nad řešením nových problémů, se ztrácí negativní sebepojetí a přibývá pozitivního sebehodnocení. Představa lidí o tom, jakými se mohou stát, a přesvědčení o tom, jací jsou, se nazývá ideální a reálné „já“. U narušených osob se tato dvě sebepojetí většinou výrazně odlišují. Rogers k porovnání rozdílu mezi oběma představami používal tzv. Q-techniky (Q-třídění), které vytvořil William Stephenson ke zkoumání vztahu mezi vnímaným ideálním a reálným „já“ u klientů před zahájením a po ukončení psychoterapie. Při Q-technice pacient třídí cca 80 – 150 lístků s různými tvrzeními (pozitivními i negativními), která popisují osobnost, jak se zřetelem na současné sebehodnocení, tak podle ideální představy. Mezi výsledky lze vypočítat korelaci, která bývá na začátku psychoterapie nízká, po skončení úspěšné psychoterapie se zvyšuje.
C. Rogers popsal ve svých pracech „plně fungující osobu“ a zavedl pojem „dobrý život“. Dobrý život označuje, jako proces a směřování. Organismus si volí toto směřování, pokud má duševní svobodu, zvolit si kterýkoli směr.
Kolem roku 1950 byla Rogersovská terapie přenesena do Evropy hamburským psychologem profesorem Reinhartem Tauschem. Základní hypotézy nedirektivní psychoterapie shrnul Tausch následovně:

„a) pacient má v sobě schopnost, přinejmenším latentní, pochopit ty stránky vlastní osoby a vlastního života, které způsobují jeho neuspokojení, strach i trápení. Pacient má dále schopnost a tendenci přetvářet sama sebe i své vztahy k životu ve smyslu sebeuskutečňování a zrání tak, aby u něho vzrostlo vnitřní uspokojení.
b) tyto schopnosti se uplatní a terapie se velmi usnadní, zajistí-li psychoterapeut psychologickou atmosféru, která je charakterizována: 1. stálou citlivou snahou chápat city, myšlenky a projevy pacienta, a to tak, jak existují pro něho, bez tendence je diagnostikovat nebo měnit, 2. stálou snahou vyjadřovat slovně před pacientem něco z toho, co bylo takto intensivně pochopeno,
c) v takovéto akceptující, chápající a neohrožující psychologické atmosféře se pacient sám jak ve vědomých, tak v hlubších oblastech své osobnosti reorganisuje tak, že se vyrovnává se situacemi konstruktivnějším a přizpůsobivějším způsobem, což je i pro něho uspokojivější. Percepce vlastní osoby se u pacienta mění tak, že si lépe rozumí a v širším měřítku sám sebe akceptuje, stává se tvořivějším, přizpůsobivějším a zralejším.“ (PhDr. Stanislav Kratochvíl, CSc., Psychoterapie - Směry, metody, výzkum, Avicenum, 1976)"

Práce pravuje i s přímými citacemi.