1.

Život

2.	Gebauer - pedagog

3.	Gebauerovy školní mluvnice

a) Historická mluvnice
b) Jazyk spisovný
c) Gebauerova krátká mluvnice česká
d) Hlavní díla

"GEBAUEROVY ŠKOLNÍ MLUVNICE

Pro moderní spisovnou češtinu bylo štěstím, že byla v 19.století kodifikována na základě dvou na sebe navazujících mluvnic, které vytvořili dva badatelé obdařeni moudrou rozvážností a snahou po vědecké objektivnosti, jako byli Dobrovský a Gebauer. Gebauer musel vědecký princip Dobrovského restaurovat, obnovit jej proti pozdně romantickému brusičství, které se u nás rozmáhalo v poslední čtvrtině 19.století.
Veřejnosti předložil gramatiku ve trojím zpracování. Nejdřív napsal dvousvazkovou Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské ( 1.vydání – 1890 ). První díl obsahoval nauku o slově ( hláskosloví, kmenosloví, tvarosloví ), druhý skladbu, kterou autor dělil na větosloví ( o větě a souvětí ) a na skladbu ve smyslu užším ( nauka o významu sl.druhů a tvarů…). Druhý díl pak doplnil částí Výklady všeobecné pro hlubší poznání jazyka a mluvnice.
Mluvnice česká plnila úkol teoretický a praktický. Zajímavé je, že ji napsal ze skic připravených pro Historickou mluvnici, podal v ní ovšem jen výtah těch věcí, kterých bylo třeba pro popis a poznání spisovného jazyka současného.
Na naléhání nakladatele napsal r.1891 ještě Krátkou mluvnici českou, která byla určena jako učebnice pro nižší třídy středních škol a koncipována především k účelům praktickým.
Koncem 90.let, už poté, co vyšly tři svazky Historické mluvnice, zpracoval Gebauer látku školních učebnic ještě důkladněji v Příruční mluvnici jazyka českého pro učitele a studium soukromé ( 1900 ) - na úrovni vysokoškolské učebnice.

Jak je z předchozího výkladu patrné, systém české mluvnice zpracoval mimořádně hodnotně. Odkryl neznámé zákonitosti v hláskosloví a mluvnické stavbě staré češtiny, dovedl se podívat na jazyk z hlediska obecného jazykozpytu a obecně lingvistických problémů vůbec. Znal cizí jazyky a jejich gramatické systémy, měl dlouholeté pedagogické zkušenosti, smysl pro koncepci a rozvržení látky, ucelenost a propracovanost díla. Zdůrazňoval požadavek, že mluvnická norma musí být taková, aby bylo možno si ji osvojit – a nepodléhat brusičským snahám mladogramatické školy. Přesto neustrnul a své mluvnice stále zdokonaloval a měnil texty v dalších vydáních, čímž inspiroval i své pokračovatele. Např. Krátká mluvnice se dočkala jedenácti vydání v r.1928.

Gebauerova kodifikace spisovného jazyka se stala historickým pozadím, na kterém se zřetelně odrážel další vývoj spisovného jazyka. Jeho další význam tkví i v tom, že když se v pozdější moderní jazykovědě nedalo vystačit s jeho fondem, kde vznikla potřeba radikálního přepracování jeho školní mluvnice, tam se ubíraly cesty jazykovědců směrem, který vytyčil Gebauer."

Bohužel postrádá seznam literatury.