1.	Co je to hra

2.	Hra a život

3.	Vlastnosti hry

4.	Hra a ostatní svět

5.	Hra jako nácvik života

6.	Pravidla her

7.	Spravedlnost ve hrách

8.	Střídání hráčů

9.	Svoboda prvního tahu

“ Hra je filosofickým pojmem, který si říká o své vymezení. Popsat a uchopit tento nesmírně rozmanitý a všudypřítomný fenomén se odjakživa pokoušelo mnoho filosofů, a i když to nebude jednoduché, pokusím se o totéž.
Lidé si vždy rádi hráli a ani ti nejhorší diktátoři si nedovolili jim tuhle zábavu vzít a naopak věděli, že vedle chleba je to to jediné, co lid nutně potřebuje, aby byl v zemi klid. Ovšem od dětských hrátek přes divadlo, hru na hudební nástroj až po sport či hazard je na první pohled obtížné najít vůbec něco společného. A přece to tu někde musí být, protože jazyk ví, co dělá. Pokusím se o to oklikou : co je opakem hry ? Co hra není ?

„Tohle není hra, to je vážný život.“ Ano, v životě opravdu o něco jde. Tím se ale nechce říci, že by hra nebyla vážná, to se může zdát pouze tomu, kdo nikdy žádnou nehrál. Ale přece je tu rozdíl, herečka zastřelená na jevišti si po představení v klidu zajde na kafe a může zítra umřít znovu.
Romantici nám někdy tvrdí, že je život hra, ale tak to není. Život není hra a hra není život a přece to spolu jistě souvisí. Hru dělá hrou možná právě to, že jaksi přehrává skutečný život, že je to jakýsi umělý model života a světa. I hudební hra vlastně vytváří vlastní svět, do něhož hráči i posluchači na chvíli vstoupí, aby se zbavili toho obyčejného světa tam venku. O divadle nebo sportu ani nemluvě. V poměru k životu je to tedy hra, která se snaží nějak odlišit od života, ne naopak. Proto se lidé při hře často převlékají a hrají často na zvláštních místech, kde se pouze hraje. Tím se svět hry podobá posvátnému.

Každá hra je striktně omezena, v prostoru i čase, a to zpravidla už předem. Tento vymezený prostor a čas je nějak oddělen od ostatního světa : oponou nebo čárou, píšťalkou či zvonkem. Mezi světem hry a tím ostatním je sice spousta paralel a podobností, ale žádné přímé vazby : řezník může hrát krále a prezident zedníka. Až dohrají, budou zas tím, čím byli. Ve starém Řecku herci nosili na obličeji masky, aby si je nikdo nepletl s lidmi. To až televize, která se hercům dívá zblízka do obličeje, tento důležitý odstup zrušila, takže televizní herec je pro nás i na ulici „detektiv“ nebo „doktor“ ze seriálu. Když člověk porazí v tenise nebo v šachu svého šéfa, neznamená to že by mu mohl zítra poroučet : i výsledek hry platí jen v jejím světě a nikdy se nepřenáší ven. Proto je hra o peníze vlastně nepochopením věci. Něco jiného je ovšem profesionalismus : tam se hra stává divadlem, kterého se diváci účastní jen zprostředkovaně - a své bojové pudy si pak musí vybíjet jinde.

Tak se tedy hra vyděluje z ostatního světa a staví proti němu jako zrcadlo. Proč to vůbec dělá ? Co bude vidět v zrcadle ? Už na tom, čím se hra od života liší, je pěkně vidět, jak svůj život jako lidé hodnotíme, na čem nám záleží a co bychom chtěli mít jinak. Prostorové i časové oddělení zdůrazňuje, že tady bude všechno jinak : nepleťte si hru se životem. Mezi nimi není žádný přechod. Závazky a povinnosti ze světa hry neplatí mimo něj a naopak. Postavení i privilegia jsou nepřenosná. Nemají mezi sebou nic společného. Ta herní neznamenají nic v životě a ta skutečná zase ve hře. To znamená : jsi-li ve hře, neboj se být svobodný. Za to, co uděláš v rámci hry a podle jejích pravidel, tě nikdo nebude volat k odpovědnosti. Ať ve hře zbohatneš nebo zchudneš, nebude to mít žádné trvalejší následky."

Poslední odstavec cituje http://www.vesmir.cz/soubory/2002_V351-352.pdf.