1.	Příprava Spojenců na invazi

2.	Příprava Němců na invazi

3.	Začátek invaze

4.

Utah

5.

Omaha

6.	Gold, Juno a Sword

"OMAHA

Záliv nazvaný Omaha beach je osm kilometrů dlouhý, lehce prohnutý a má pevné žluté písečné pobřeží, které je tak ploché, že se moře při odlivu stahuje o 300-400 metrů. Těsně za pobřežím se tyčí kamenný útes, pak je asi dvě stě metrů rovina a za ní opět asi 50 metrů vysoké svahy, jež jsou nesjízdné pro tanky a vozidla. Po obou stranách zálivu vybíhají ostré skály.
I tady byl vypracován přesný plán invaze: nejdříve ostřelování z lodí, pak bombardování z letadel. Přesně v 629 hodin na pláži mělo přistát 64 obojživelných tanků, minutu po nich 62 tanků a 16 opancéřovaných buldozerů. Ihned následovalo osm rot pěchoty, které čítali 1450 mužů v 36 vyloďovacích člunech. Důležitý byl také zvláštní oddíl ženistů, kteří se měli postarat o odstranění překážek. V 702 měla přijít druhá útočná vlna a pak v šestiminutových intervalech další čtyři útočné vlny pěchoty.
V tomto úseku, na rozdíl od Utahu, nevycházelo už od počátku nic podle plánu. Lodě vystřelily menší počet střel, než bylo naplánováno a také mnohokrát minuly. Letadla díky velké oblačnosti nezasáhla své cíle. Dva první důležité předpoklady úspěšného vylodění tedy nebyly splněny, ale muži ve vyloďovacích člunech se domnívali, že cesta na pevninu je již částečné uvolněna.
V moři před Omahou došlo ke katastrofě: téměř polovina obojživelných tanků byla potopena, kromě dvou klesly do hlubin také všechna obrněná vozidla. Podobně to bylo i s vyloďovacími čluny – mnoho jich bylo zasaženo a roztrháno nebo dokonce potopeno díky neklidnému moři. Se značným zpožděním se skupině ženistů podařilo dostat k překážkám, ale zdálo se, že Němci jim věnují zvýšenou pozornost. Ostřelovači si počkali, až se některý z ženistů přiblíží k mině, nemířili na něho, ale na minu, která roztrhala i několik vojáků najednou.
Nastupovala další vlna pěchoty. Proud byl však stále silnější a několik vyloďovacích člunů přistálo až tři kilometry od vyloďovacích prostorů. Situace byla téměř katastrofální. Rota A ztratila za deset minut všechny své důstojníky i poddůstojníky. Po písku se válela těžká výzbroj, zásoby, munice, radiopřístroje, plynové masky, velké cívky drátu a různé zbraně od polámaných pušek až po pokažené bazooky. Do tohoto chaosu na pobřeží proudily vojáci další vlny. Leželi jeden vedle druhého na písku a kamenech. Krčili se za překážkami, skrývali se za těly mrtvých. Nepřátelská děla, o kterých si mysleli, že už jsou dávno vyřazena, je přibila k zemi.
Lépe se dařilo třem rotám speciálně vycvičených oddílů Rangers, jimž velel podplukovník Rudders. Devět útočných člunů je vysadilo u útesů Pointe du Hoc. Měli s sebou vysunovací žebříky a speciálně upravené raketové pistole pro vystřelování lan. Teď je čekal velice obtížný úkol: útok na příkrou, třicet metrů vysokou skalní stěnu. Nahoře na ně čekali Němci a po celou dobu je také ostřelovali. Nejhorší však bylo, když jim začali přeřezávat lana, po kterých šplhali nahoru. Většině Rangerů se však podařilo skálu zdolat a Němci začali pomalu ustupovat.
Krok za krokem se probíjely útočné vlny do nitra Omahy. Od hodiny „H“ uplynulo asi sedm hodin, když jednotky hlásily, že postupují přes vrcholky pobřežím. Večer, 6. června pronikly americké jednotky do hloubky jeden a půl kilometru."