1.	Pojem pragmatická sankce

2.	Historie pragmatické sankce

3.	Přirovnání pragmatické sankce k pragmatice starého Říma

4.	Nástin historických událostí při vyhlášení pragmatické sankce

5.	19. duben 1713

6.	Akceptační sněmy

7.	Mezinárodní uznání

8.	Nástup Marie Terezie na trůn

9.	Pragmatická sankce a události s ní spojené do 20. století

10.	Shrnutí problematiky

"5. 19. DUBNA 1713

Císař Karel toho dne ráno svolal shromáždění tajných radů a ministrů. Přítomní hodnostáři byli seznámeni se smlouvami, které byly uzavřeny v září 1703.
Byla to doba, kdy dospělých Habsburků bylo tolik, že bylo potřeba mezi nimi uzavírat smlouvy o dědických nárocích. Ovšem hodnostáři z roku 1703 již nebyli mezi živými, šlo tedy spíše o odtajnění dohod, které byly považovány za důvěrné, za jakýsi domácí rodový zákon dynastie. Dějiny tento dokument znají jako dohodu o vzájemné posloupnosti, pro kterou zobecnělo její latinské označení pactum mutuae successionis. V tomto dokumentu se jasně hovořilo kdo bude aktuálně dědit v mužské linii rodu, ale již v době o 10 let nazpět se myslelo na to, kdo by měl dědit, kdyby vymřelo veškeré mužské potomstvo dynastie. Pro takový případ se počítalo s dědickou posloupností v ženské linii. Bylo to poprvé, kdy byla tato zásada vyslovena. Proto se také historická literatura k dohodám z roku 1703 nejednou vrací a považuje je za jakýsi předobraz pragmatické sankce.
Po tomto úvodu císař Karel vyhlásil, že se na základě dohod z roku 1703 považuje po smrti posledního císaře Josefe I., jenž zemřel bez mužských potomků, za jeho dědice a dědice rakouské větve rodu
. Následovalo vlastní vyhlášení pragmatické sankce. Dotýkala se pochopitelně jen takzvaných habsburských dědičných zemí, užšího rodového panství Habsburků. Říše, která byla a zůstávala až do svého zániku volební monarchii, stála samozřejmě mimo.
Obsah pragmatické sankce je možno shrnout několika slovy: „Státy a země, které pod svým žezlem dynastie spojila, mají být považovány za nedílný celek – tak jim měla také v budoucnu dynastie a její dědicové vládnout. To byla základní a výchozí zásada, o kterou se sankce opírala. Dědit mělo mužské potomstvo podle prvorozenství neboli primogenitury, tedy především nejstarší syn posledního vladaře a jeho potomstvo. Při nedostatku mužského potomstva mělo dědit potomstvo ženské podle stejných zásad.
Císař v závěru všechny přítomné výslovně zbavil závazku mlčení, jenž se jinak týkal všeho, čeho se jako tajní radové účastnili. Publicita, kterou takto pragmatická sankce získávala, hrála nezanedbatelnou roli. Pragmatická sankce byla vyhlášena nejen slavnostně, ale také veřejně a ústně, nikoliv písemně, jak to bylo už tehdy při vyhlašování pravidel, jež měla mít sílu zákona, celkem běžné. Byl to počátek toho, co dobře známe dnes, kdy je zákon vyhlášen tím, že je uveřejněn v nějaké úřední publikační sbírce. Vyhlašovací akt pragmatické sankce byl jiný, byla to ústní publikace zákona. Rozhodující bylo pronesené slovo, v něm spočívala síla zákonodárcovy vůle. Pragmatická sankce byla nejen novým zákonem, ale také zákonem na první pohled mimořádným i svým vyhlášením.
Označení tohoto dokumentu jako pragmatická sankce, se vžil o něco později. Rozhodla o tom dobová právnická terminologie, která v případech, kdy bylo nutno se na vladařský čin Karla VI. odvolat a nějak jej pojmenovat, užila odborný pojem. Pragmatická sankce se tak stala označením pro významný státněprávní akt, pro zákonné opatření rozhodujícího a trvalého obsahu."

Práce má kompilační charakter. Částečně čerpá z: http://sweb.cz/mariaterez//i033.html