„6. Etiketa
Je další oblastí image. Autorka upozorňuje, že slušní dovedou být asi všichni, ale zdvořilí jen někteří. Mnoho z nás tyto dvě skutečnosti považuje za jedno a totéž, ale není tomu tak. Zdvořilost je úmyslný vnější výraz slušnosti. Autorka zdvořilost vysvětluje jako naučenou ochotu, laskavost a vycházení v ústrety jiným lidem. To vše je nutné se naučit. Zde je poukázáno, že v poslední době je zdvořilost zaměňována za servilitu, což je samozřejmě také chyba. Dříve se na dvorech etiketu učili a byla vyvěšená. Nyní se obracíme ke Guthu-Jarkovskému, ale i ten už je, jak se zdá, přežitý. Naučte se zdvořilosti se stejnou samozřejmostí jako zavazování tkaniček, radí autorka. Ke vstřebání základních zásad zdvořilosti je třeba vnější a vnitřní techniky. Vnější technika spočívá v tom, že celý seznam technik zdvořilosti uložíme do svojí paměti. Cesta vnitřní techniky je sebe přesvědčení o její správnosti. Hlavními zásadami jsou ohleduplnost, úcta k lidem a také estetičnost svého zevnějšku. Také zásady budeme respektovat jak v roli hostitele, tak samozřejmě i hosta. V roli hostitele dohlédneme na pořádek a úpravu prostředí k tomu určeného a především hosta osobně uvítáme i podáním ruky, představíme se a pomůžeme s orientací v neznámém prostředí. Včas nabídneme pohoštění a přiměřeně konverzujeme. Pokud host bude zároveň řečníkem, po skončení mu přede všemi poděkujeme a podáme ruku, pokud tak učiní sám. V roli hosta pak nezapomeneme ruku podat první. Pokud budeme pořádat recepci či banket, konverzujeme pouze se spolustolovníky po své levici nebo pravici; přes stůl naproti se to nehodí. Začneme jíst, až mají všichni před sebou jídlo nebo až začne hostitel.
V kapitole Řeč je pramenem nedorozumění se autorka nejdříve zastavuje u neverbální komunikace. Tady upozorňuje na špatné signály, což je například nepodání ruky nebo jen tak ledabylé, při vystoupení stání skoro v koutě, bezmyšlenkovité přecházení, grimasy obličeje, bezděčné kývání hlavou, špatný postoj, chůze příliš blízko k posluchačům a pohled jinam, než na posluchače. Rovněž je velmi nepříjemné se dívat na řečníka, který se stále dotýká svého obličeje, cvičí s prsty, případně manipuluje s předměty. Pak se autorka věnuje velmi podrobně správnému podání ruky včetně teploty a vlhkosti. Radí jak eliminovat opocenou ruku. Při vystoupení si má řečník najít vhodné místo a usmívat se, kdykoliv je to možné. Stát má vzpřímeně, postoj má signalizovat správné napětí. Radí, aby řečník používal otevřená gesta. To znamená používat dlaně, případně zápěstí, nikoliv tedy napřažený ukazovák. Dalším důležitým pozitivním znakem neverbální komunikace je zrakový kontakt. Musíme mít svoji řeč těla plně v moci.
Specielně pro pány platí všech sférách, že žena je v přednosti. V Evropě neplatí americká emancipace, žena zde zůstává ženou. Znamená to nejen, že ji zdravíme první a pouštíme do dveří, ale nespěcháme na ni při usedání ani vysedání z auta..."