1.	Úvod: evropské migrační trendy ve 20. století

2.

Německo

3.	Nizozemsko

4.	Velká Británie

5.	Severní Evropa

6.	Jižní Evropa

7.	Kontrola imigrace

8.	Závěr: zesílení migrace ve 2. polovině 20. století

"I. Úvod
V průběhu 20. století se Evropa potýkala s více migračními vlnami. Zejména změna hranic po první i druhé světové válce přinesla zvýšenou migraci, kdy se lidé, kteří se ocitli na „nesprávné“ straně hranic, snažili vrátit se do své domoviny. V druhé polovině 20. století mluvíme především o migraci z ekonomických důvodů, která je charakteristická pro přesuny lidí z kolonií a závislých území do mateřské země, jako tomu bylo v případě migrace z Alžíru do Francie, z Indie a Pákistánu do Velké Británie a ze Surinamu do Nizozemska.
V 60. a 70. letech 20. století byla Evropa cílem především pro gastarbeitry, 80. léta se vyznačovala přílivem žadatelů o azyl a rodinných příslušníků cizinců, a v dnešní době je cílovou stanicí i pro kvalifikované pracovníky. Ve většině evropských zemí migrační zákony neodpovídají stávající situaci a i v důsledku této skutečnosti se přítomnost více než deseti milionů občanů třetích zemí v Evropské unii stalo jedním z hlavních politických témat. EU se proto zavázala k vytvoření společné imigrační a azylové politiky do roku 2004, jejímž cílem je vyvážit pokles populace a pracovní síly, a udržet sociální stát.

II. Německo
Německo se již od 60. let 20. století bránilo pověsti „přistěhovalecké země“. Čísla ovšem hovořila jasně – v letech 1950 – 2000 imigrovalo do Německa přibližně 31 milionů cizinců. Za posledních čtyřicet let Německo zažilo příliv gastarbeitrů jakožto nekvalifikované pracovní síly, v 90. letech se potýkalo s velkou mírou žádostí o azyl a imigracemi etnických Němců a od roku 2000 začalo samo iniciovat příjem kvalifikovaných odborníků.
Velkým problémem Německa je nelegální migrace. Vnitřní kontrola migrace v Německu byla v 90. letech slabá a to z dvou důvodů – jednak kvůli nedostačujícím kontrolám hranic v 80. a 90. letech, jednak kvůli odmítnutí německé vlády podniknout kroky proti obyvatelům východoevropských zemí, kteří jen přednedávnem získali svobodu a mohli konečně cestovat za hranice. Země se také zavázala, že nebude komplikovat přechod východoevropských ekonomik z centrálně plánovaných na tržní tím, že by ve zvýšené míře vymáhala pokuty pro zaměstnavatele za nelegální migranty. Nejlepším příkladem koncentrace takovýchto nelegálních migrantů je oblast stavebnictví, kde bylo zaměstnáno kolem 200 000 cizinců (kteří tvořili cca 36% všech zaměstnanců), z nichž 15-25% pracovalo nelegálně.
Přibližný počet nelegálních cizinců v Německu se pohybuje od 150 000 do 1,5 milionu. Nejvíc nelegálních imigrantů se objevuje v létě na sezonních pracích, o které se ucházejí zejména obyvatelé z východoevropských zemí. Předpokládá se, že většina nelegálních migrantů vstupuje do země legálně jako turisté nebo návštěvníci, a tudíž lze německé hranice považovat za poměrně slabou obranu vůči nelegální migraci. V posledních letech byl největší počet zatčených cizinců u německých hranic z Rumunska, Albánie a Bulharska."