"Tímto Rousseau vysvětluje to, že nemůže dojít k poškození jednotlivých členů spolku, protože spolek je tvořen všemi lidmi a každý jedinec je neoddělitelnou součástí tohoto spolku, a vůle těchto lidí je vůlí společnou, obecnou, která vždy směřuje ke společnému zájmu.
Zabývá se ale také otázkou, co se stane, když jedinec bude sám za sebe mít jiný názor, jinou vůli, než je vůle společná. Jediným zákonem, který vyžaduje, aby se všichni jednomyslně shodli, je společenská smlouva. Pokud se přesto vyskytnou nějací odpůrci, neznamená to, že společenská smlouva je neplatná, ale to, že tito odpůrci se nestanou součástí této smlouvy.
Co se týče zákonů, už je situace jiná. Člověk, který nesouhlasí, může být donucen celým spolkem, protože obecná vůle je vůlí všech, je tedy nutné, aby názor všech členů byl jednotný, protože společné zájmy, tedy to, co je společné, společnost tvoří. Obecná vůle tedy má sílu stát řídit pro blaho všech..
Uzavřením společenské smlouvy se ale lidé bezvýhradně nevzdají všech svých práv a nevydají se milost – lidé se vzdají všech svých přirozených práv ve prospěch obecné vůle a za to jsou jim přiznána práva občanská, zvláště občanská svoboda, která je ale ohraničena obecnou vůlí, na rozdíl od svobody přirozené, která je ohraničena pouze vůlí a osobností každého člověka, a vlastnické právo, ke všemu, co člověk vlastní. Občanský stav dává člověku také mravní svobodu, doslova uvádí, že poslušnost zákona, který jsme si sami uložili, je svobodou (Rousseau, 2002).
Pokud ve společnosti existuje pán, kterého lid poslouchá, pak už není suverénní, a tím je stát zničen. Veřejná služba přestane být hlavní záležitostí občanů, raději za sebe pošlou vojáky do boje a poslance do rady (Rousseau, 2002:106). Rousseau si myslí, že tento jev, kdy lidé za sebe pošlou do boje a do rady raději své zástupce, je způsobeno zbohatnutím a zpohodlněním občanů. V opravdu svobodném státě konají občané vše vlastníma rukama a nic penězi (Rousseau 2002: 107). Občané by v dobře organizovaném státě měli mít zájem na tom, vykonávat občanské povinnosti a měli by je upřednostňovat před svými soukromými záležitostmi. V momentě, kdy sami občané přestanou mít zájem na správě státu, stát spěje ke zkáze.
Hlavním znakem obecné vůle je to, že se nedá zastupovat, to znamená že tedy ani svrchovaná moc se nedá zastupovat, má-li si uchovat svoji podstatu. I zákon je zákonem jenom tehdy, když jej schválil sám lid.
Myšlenku reprezentace Rousseau zavrhuje v moci zákonodárné, naopak, co se týče moci výkonné, tam je žádoucí, aby byl lid zastupován. Vládu zřizuje suverén zákonem a může ji kdykoliv sesadit.
Na konci svého díla Rousseau zdůrazňuje, že obecná vůle je nezničitelná, trvá stále. Není zničena ani když všichni občané upřednostní své soukromé zájmy před zájmy společnými, pouze je dočasně přemožena jinou vůlí."