1.

Úvod

2.

Fichte

2.1	Já a příroda

2.2	Fichtův výklad přírody

2.3	Pojem vzdělance

3.	Fichteho přednášky

3.1	1. přednáška: pojem člověka o sobě

3.2	2. přednáška: O poslání člověka ve společnosti

3.3	3. přednáška: O různých stavech ve společnosti

3.4	4. přednáška: O poslání vzdělance

3.5	5. přednáška: Zkoumání Rousseauových výroků o vlivu umění a vědy na blaho lidstva

4.

Závěr

5.	Použitá literatura

"1. přednáška: Pojem člověka o sobě
Vzdělanec je vzdělancem jen potud, pokud je srovnáván s jinými lidmi, kteří vzdělanci nejsou. Proto je výměr vzdělance možný jen ve společnosti.
(Fichte zde zmiňuje skutečnost, že filozofie je založená na stále více otázkách- čím více jich je zodpovězených, tím více se musíme ptát).
Já si není a nemůže být vědomo sebe jinak než ve svých empirických určeních, tyto empirické určení se vyskytují mimo Já (i tělo už je něco mimo Já).
K člověku nepatří jen absolutní bytí, patří k němu ještě zvláštní určení tohoto bytí: není pouze,on je něčím. Čím člověk je, je způsobeno tím, že je něco mimo něj.
„ Člověk má být tím,čím je, prostě proto, že je.“ ( str.25)
„ Jednej tak, abys maximy své vůle mohl považovat za věčný zákon pro sebe.“¨ ( str.26)
Dokud náš rozum není ještě probuzen, stává se povolným- to je způsobeno věcmi mimo nás. Abychom tuto povolnost odstranili, potřebujeme k tomu dovednost, získávanou cvikem. Získávání této dovednosti nazývá Fichte kulturou.
Konečným cílem člověka je podřídit si a ovládnout vše nerozumné. Avšak tento cíl je pro člověka nedosažitelný, je dosažitelný pouze pro boha. Člověk se k tomuto cíli má pouze stále více přibližovat.
2. přednáška: O poslání člověka ve společnosti
Fichte se v této přednášce snaží odpovědět na otázku: Jakto, že člověk uznává a přijímá sobě podobné rozumné bytosti mimo sebe, když tyto bytosti nejsou bezprostředně dány v jeho čistém sebevědomí?
Zodpovězení tohoto dotazu musí předpokládat že společnost je vzájemný vztah rozumných bytostí a fakt, že tyto bytosti mimo nás skutečně jsou a že je můžeme odlišit od nerozumných bytostí. První známkou rozumnosti je účelná činnost; co má charakter účelnosti, to má pravděpodobně rozumného původce, druhou známkou je, že rozum působí vždy svobodně.
Člověk je určen tomu žít ve společnosti a má v ní žít. Základním pudem je hledat rozumné bytosti, lidi. Každý posuzuje podle svého ideálu toho, koho považuje za člověka. Každý si přeje podle svého základního pudu shledat v každém druhém člověka, podobnému svému vlastnímu ideálu. Zkoumá ho a když shledá, že je níže než jeho ideál, snaží se ho k němu pozvednout. Tak vzniká ve společnosti „zdokonalování duchů“. Člověk smí použít ke svým účelům nerozumné věci, ale ne rozumné bytosti. Nesmí na ně působit jako na mrtvou hmotu, musí dbát na jejich svobodu, dokonce nesmí učinit rozumnou bytost proti její vůli šťastnou a ctnostnou."