". Situace v poválečném Německu – důvody rozdělení

Již na konferencích, které proběhly ještě během války (Casablanská konference v lednu 1943, první konference „Velké trojky na přelomu listopadu a prosince 1943 v Teheránu) se představitelé zúčastněných mocností (nejprve USA a Velká Británie, později i SSSR) shodli, že jediným možným ukončením druhé světové války je bezpodmínečná kapitulací zemí Osy, tedy i Německa, které bylo pod vedením Hitlera hlavním agresorem. Protihitlerovská koalice však bohužel neměla dlouhého trvání a z potlačovaných rozporů mezi „východem“ a „západem“ se staly otevřené konflikty. Západ s obavou sledoval snahu Sovětského svazu o získání co největší sféry vlivu a Stalin se zase mylně domníval, že USA se o vývoj v Evropě nebudou příliš zajímat, že Velká Británie bude tiše respektovat jeho dominantní postavení ve střední a východní Evropě a nakonec také velmi podcenil ekonomické změny, které během války proběhly.

Bilance druhé světové války byla děsivá: 55 miliónů obětí, v Německu přišlo o život přes 6 miliónů lidí (na frontě, při náletech, na útěku, v koncentračních táborech), zničena byla třetina národního majetku, 25 miliónů Němců přišlo o domov, zničeno bylo také 15% bytového fondu. V troskách byla infrastruktura, byty, dopravní spojení, nefungovalo zásobování – lidé umírali hlady, zimou i beznadějí.

Američané, Britové, Rusové a Francouzi měli po válce – pokud šlo o Německo – různé zájmy a představy o jeho uspořádání, resp. o poválečném uspořádání světa vůbec. Hlavním cílem Stalina bylo uznání nové západní hranice SSSR a vytvoření pásma “přátelských režimů” při sovětských západních hranicích, které by v případě útoku proti SSSR sloužilo jako „nárazníková zóna“. Cíle Spojených států hned po válce byly spíše v nevojenské rovině - Roosevelt chtěl prosadit sílu USA především ekonomickými a politickými prostředky, ke změně pak došlo až po nástupu Trumana do prezidentské funkce, kdy se do popředí dostávalo udržení liberálních demokratických systémů v Evropě a zatlačování sovětské expanze.

Ještě před kapitulací Německa proběhla v únoru 1945 konference v Jaltě, na které bylo rozhodnuto, že Německo zůstane po válce jednotné, jen bude rozděleno na čtyři okupační zóny, které budou spravovat vítězné mocnosti (jednu zónu dostala i Francie) a podle stejného klíče bude rozděleno i hlavní město Berlín. Jednotu správy pak měla zajišťovat Spojenecká kontrolní komise. Dohoda o čtyřech okupačních zónách, ale stále jednotném Německu, pak byla potvrzena i na konferenci v Postupimi v létě 1945. Čtyři vítězné mocnosti ustavily jako svou nejvyšší instanci Kontrolní radu, která se ale jen těžko shodovala v otázkách hospodářské jednoty Německa a jednání se v tomto bodě nakonec úplně zastavila. Činnost Rady „skončila na zasedání 20. března 1948 otevřenou roztržkou, když sovětský zástupce definitivně opustil zasedací síň na protest proti londýnské konferenci šesti západních mocností, kde se západní spojenci sjednotili na společném státním uspořádání svých okupačních zón.“

I když život v Německu po válce v podstatě ovládaly vítězné mocnosti, brzy se v zemi obnovil politický život. Demokratizace celé politiky byla koneckonců jedním z hlavních cílů spojenců (i když pojetí demokracie se v jednotlivých zemích lišilo). Již od léta 1945 bylo v Německu povoleno zakládat demokratické strany a tvořící se systém se v řadě aspektů vracel zpět k výmarské republice - především SPD a KPD, které se pak v roce 1946 v sovětské zóně spojily v SED v čele s Pieckem a Grotewohlem. Novinkou pak byl vznik křesťansky zaměřených stran – CDU a její odnože CSU. Program „křesťanského socialismu“ CDU získal brzy širokou podporu v západních okupačních zónách a jednou z nejdůležitějších postav CDU se brzy stal právě Adenauer."