"Italská literatura

Dante Alighieri (1265 rodák z Florencie – 13./14. září 1321 Ravenna)

- byl jeden z nejvýznamnších italských básníků (největší italský básník)
- jeho největším dílem je Božská komedie -původní název je Comedia -přídavek ,,božská´´ přidal později Boccacio
- pocházel z drobné guelfské šlechty - jeho dědeček se účastnil 2.křížové výpravy  byl pasován na rytíře Konrádem III.
- Itálie byla v té době rozdrobena na malé státy
- v roce 1277 se oženil (ženil se ve 12 letech) -z tohoto manželství měl 3 děti - syny Jocopa a Pietra, dceru Antonii (později klášterním jménem Beatrice)
- do poč.spadají styky s Brunettem -> Latinim, k němuž se přihlásí v Božské komedii jako ke svému učiteli
- ,,paní´´ jeho veršů označuje jménem Beatrice (Blažená) – byla ztotožňována s Beatrici di Folco Portinari, manželka Simona dei Bardi - zesnula v roce 1290 ve 24 letech – z touto identifikací přišel Boccacio ve svém výkladu v roce 1373/74 - je však krajně nejistá
- v přílezitostne poezii se nejedná o jeho dceru, s Beatrice se setkává v 9 a 18 letech – možná ani neexistovala, násobky čísla 3 – což Danta přitahovalo, Beatrice v komedii – blažená, synonymum pro nebeskou blaženost – otázka, zda Beatrice z rané tvorby je totožná jako z komedie a zda v komedii neprovázi jeho dcera – Betrice má světlé vlasy /ideál krásy v Itálii)
- opěvovaná dívka nemůžebýt manželkou ani milenkou  je nedostupná
- Dante měl z papežskou mocí špatnou životní zkušenost; (studoval u domikánů teologii, znal antickou a středověkou literaturu)
- před rokem 1287 snad pobýval v Bologni a anvštěvoval tamní univerzitu
- účastnil se bojů proti ghibellínům
- po té co došlo ve Florencii ke zmírnění vylučující šlechtu z podílu na moci se mohl v r.1295 Dante zapsat do cechu lékařů a lékárníků (kam spadali literáti)  získal tak přístup k florentským městským úřadům
- guelfové – výrazní stoupenci papeže X ghibellíni – výrazní stoupenci císaře
- byl členem rady kapitána lidu, členem rady Sta – ta měla nastarost ekonomickou a politickou správu města, od roku 1300 byl jedním z priorů – rychlá politická kariéra
- politicky Dante patřil k tzv.bílým guelfům – umírnění jakási středová strana – nalíst soulad mezi císařskou a papežskou mocí, orientovaným procísařsky a usilujícím pod vedením rodiny Cerchiů a v souhlase s majetným měštanstvem o nezávislost komuny na papežské moci ( v opozici vůči černým guelfům, vedeným rodinou Donatiů a reprezentující zájmy vysoké aristokracie – radikální stoupenci papeže)
- r.1300 došlo ke krvavým střetům mezi florentskými frakcemi – Dante spolu s ostanímů priory vypověděl z města v zájmu uklidnění situace předáky obou stran
- v říjnu r.1301Dante byl členem poselstva k Bonifáci VIII., jejž mělo papeže uklidnit; avšak už v listopadu - za Dantovi nepřítomnosti – rozhodl papežův pověřenec Karel z Valois situaci ve Florencii ve prospěch černých
- v lednu r.1302kdy byl Dante v Sieně obviněn z finančních podvodů a z nepřátelské činnosti vůči papeži a byl odsouzen – pokuta 5 000 fiorintů, dvouletému vyhnanství a doživotnímu zákazu veřejných funkcí, a to s dodatkem pokud se navrátí ve stanovené lhůtě, aby se obhájil bude nad ním vynesen trest smrti
- v březnu r.1302 byl Dante vskutku v nepřítomnosti odsouzen k upálení na hranici a byl mu zabaven veškerý majetek
- na počátku svého dvacetiletého vyhnanství se Dante přidal ke skupině dřívějších ghibellínských vyhnanců a spolu s nimi si snažil vynutit návrat
- pokosi o smír však ztroskotaly stejně jako následující vojenská akce - v této době se Dante rozešel se svými politickými druhy a začal jednat sám za sebe
- v r.1310 vytáhl Jindřich VII.Lucemburský do Itálie, abyse dal korunovat na císaře a upevnil říšskou moc, začal Dante opět doufat v návrat  vybízel císaře veřejnými listy, aby ztrestal ,,zmiji´´ Florencii; to však zmačil náhlá Jindřichova smrt
- v r.1311na oplátku vyňali Florenťané Danta ze seznamu amnestovaných, která byla udělena některým bílým
- mezi lety 1315-20 pobýval ve Veroně, 1320-21 v Ravenně (mezi lety 1300 – 1321 žil jako psanec)
- na cestě do Benátek onemocněl malárií a po návratu zemřel

Dílo:
Vita nuova (Nový život)-jednás se o dílo z Dantova mládí.Text, tvořený napůl verši a napůl prozaickým textem, byl sepsán roku 1295 jako vyjádření tzv. dvorské lásky Danteho k půvabné Beatrici Portinari. Za pozornost stojí, že je psán italsky, a patří tak k dílům, která umožnila založit toskánský dialekt a tím dát také základy současné italštině. Všechny básně jsou milostné lyrické (Betrice je představováná jako živá žena z masa a kostí). Dante dílo věnoval svému příteli Guidovi Cavalcantimu, který Danta přiměl, aby ho napsal v italštině a ne v latině. Jedná se o autobiografický příběh Dantovy lásky k Beatrici. Jehocílem bylo analyzovat milostný prožitek, definovat podstatu lásky jako základní impuls k dobru a ke štěstí.

Convivio (Hostina) – napsáno mezi roky 1304-07, hostina pro ty, kdo touží po poznání, původně měla obsahovat 15 knih, nakonec byly realizovány knihy pouze 4.
V této nedokončené knize jsou použita témata, která jsou významná pro celé Dantovo dílo: nesmrtelnost duše, exegeze Písma – rozlišují se 4 významy steně jako v Božské komedii: doslovný, alegorický, morální a analogický), láska jako předobraz mystického splynutí duše se svým Stvořitelem, rozum jako klavita již se člověk přibližuje pravdám víry, nutnost císařské autority pro blaho lidstva, idea pravé urozenosti. V r.1307 přerušil práci kvůli Božské komedii. Dohromady se dílo skládá ze 42 kapitol.

Divina commedia (Božská komedie)–jedná se o Danteho vrcholné dílo, vznikalo patrně v letech 1307-21. Název knihy commedia pochází od Danteho(označuje jednak volbu tématu, postupujícího od smutného začítku k radostnému konci, jednak volbu střednáho stylu, umožnující velikou šíři výrazového rejstříku), přídavek divina pochází od Boccacia a poprvé se objevil v r.1555.
Dante v Komedii nefiguruje pouze jako její stvořitel, tedy autor, ale i jako protagonista. Tato funkce je navýsost důležitá, přestože se primárně nejedná o dílo autobiografické.
Dante v tomto díle líčí putování 3 záhrobními říšemi – peklem, očistcem a rájem.
Průvodci jsou Beatrice (symbol víry a telologického vědění) a Vergilius. (alegoricky: putování hříchu ke spáse za pčispění rozumu a víry)
Tato pouť je započata na Velký pátek v roce velkého jubileamr.1300, vyhlášeného Bonifácem VIII., a trvá celý pašijový týden.
Formální architektura skladby je podřízena číslům 3 a 10: skladba napsaná v tercínech, má 3 části po 33 zpěvech; peklo má navíc 1 úvodní zpěv – celkový počet zpěvů se zaokrohluje na 100 – prvním veršem pekla hlavní hrdina vstupuje do pusteho lesa.
Dante reprezentující člověka vůbec – na počátku zabloudí v temném lese (hříšném životě).
Za pomoci Vergiliovy (jenž je symbolem rozumu, ale také jako Augustův básník symbolem ideje císařství) je mu dáno nejprve projít předpeklím, kde dlí neteční, a poté vlastním peklem, kónickou propastí o 9 soustředných kruzích:

1. kruh (limbu) – mají zde své místo duše neviňáteka velkých duchů antického světa, kteří zemřeli nepokřtěni. Hříšníci jsou pak rozděleni do příslušných kruhů podle charakteru svých hříchů. (od nejlehčích k nejtěžším)
2. - 6. kruh – obývají nestřídmý (smilníci, obžerní, lakomci a rozmařilci, zuřivci a líní heretici)
7. kruh – násilníci (ve 3 pásmech:1.násilníci proti bližnímu – vrazi, tyrani, lupiči. 2.
násilníciproti sobě samým–sebevrazi a marnotratníci. 3.násilníci proti Bohu –
rouhači, sodomité, lichváři)
8. - 9.kruh – zrádci; přičemž v 8. kruhu jsou zrádci těch, kdo je neobdařili svou
důvěrou, je rozdělena do 10 žlebů, kde sídlí:svůdníci, lichometníci, prodavači
odpustků, hádači, podvodníci, pokrytci, zloději, faleční rádci, podněcovatelé
nepokojů a padělatelé. 9. kruhu zrádci těch , do jim věřili, je rozdělen do 4. zón
Kainy – (zrádci příbuzných, podle biblického Kaina)

Dante s Vergiliem takto sestupují až do středu země, kde je zabořen od svého svržení z nebe Lucifer, drtící svými 3 tlamami největší zrádce všech časů: Jidáše a Bruta s Cassiem.

Tercíny
Dílo je psáno formou tercín, což je forma, kterou Dante vytvořil pro toto dílo. Božská komedie obsahuje 4611 těchto tercín, k tomu je nutno připojit ještě 200 rýmovaných veršů, které jsou vždy po jednom na začátku a na konci každého zpěvu, celkem má tedy Komedie 14 233 veršů.

Peklo a Očistec
Hlavní postavou je sám autor, který se dostal vlastní vinou do potíží. Těch si v nebi všimla Beatrice Portinari (Dantova ideální žena, jím v minulosti milovaná), která mu na pomoc poslala básníka Vergilia, aby Danta provedl Peklem a Očistcem. Po cestě se setkává se slavnými osobnostmi minulosti a osobnostmi ze svého vlastního života. Dantovo jméno se však v Božské komedii objevuje jen jednou: v XXX. zpěvu Očistce, když Danta musí opustit Vergilius, neboť jako pohan nesmí vstoupit do Ráje („Dante, že Vergil pryč se odebírá, ty neplač proto, neplač proto v žalu…“).

Ráj
Rájem ho provází sama Beatrice, jím v minulosti milovaná žena (Beatrice Portinari), která bývá vykládána jako symbol krásy, dokonalosti, církve, teologie či filozofie. V díle je obecně mnoho různých symbolů, které mohou být různě vykládány.

Symbolika
V lese napadnou Danteho 3 šelmy, alegorie hříchů, které svádějí člověka z cesty ke spáse.

Pardál: má bílo černý kožich– symbol Florencie – má černo bílý znak; zpodobňující smyslnost
Lev: symbol Francie + pýchy. Dante sám, přesto, že celou druho polovinu svého života pozoruje evropské panovníky a hledá nejvhodnějšího císaře. Dokonce malého Karla IV. prorocky určuje jako budoucího císaře. Lev symbolizuje Francii, Dante měl s Francouzi spíše zkušenosti negativní. Ten, kdo se postaral o vyhoštění Danteho z Fr. byl příbuzný Karla z Valoa, tedy Francouzi.
Vlčice-vlk:Ta má symbolizovat v římské kladné zvíře (kojí Romula a Rema), v Řecku je vlk negativní, stejně jako v bibli, když Kristus mluví o vlcích, je to uzurpátor. Dante to vyrovnal, tedy vlk má obé schopnosti. Toto psal Dante ještě před papežských schizmatem, tedy papež žil jen v Římě. Vlčice. Takže sybolika Říma.

Komedie je o cestě k vyrovnanosti, klidu – celý život touží po návratu domů a v klidu dožít.
Snaží se propojit Aristotelovo měření hříchů s tím křesťanským.

Peklo + Očistec
Osamělá hora uprostřed oceánu je sídlem očistce. Místo kde se má šlověk očistit od hříchů. Narozdíl od pekla se zde střídá den a noc. (v ekle vládne věčná tma).

Hlavní rozdíl mezi peklem x očistcem:
V očistci dochází k očištění hříšných sklonů, myšlenek a hříchů, kterých jedinec litoval a ze kterých se vyznal. V pekle si odpykávají trest ti, kteří vědomě zhřešili, ale ničeho nelitovali. Zatímco v očistci a ráji básník sdílí osud s jednotlivými dušemi, v pekle působí spíše jako pozorovatel.

Překlady do češtiny:
Překlady tohoto díla se potýkají s mnoha problémy, lze říct, že toto dílo patří mezi ta díla, jejichž překlad je obtížný a na nichž se osobnost překladatele podepíše obrovským způsobem. Vzhledem k formě jakou je dílo psáno a určitým specifikům italštiny si překladatel musí zvolit, zda zachová formu tohoto díla, pak samozřejmě musí slevit z obsahu díla, anebo zda obětuje rým a překlad pak bývá věrnější, ale dílo je ochuzeno o svoji strukturu.

Překlad Františka Douchy
Do češtiny se toto dílo jako první pokusil přeložit František Doucha, překlad několika zpěvů uveřejnil již roku 1854, tento neúplný překlad nepatří mezi zdařilé ani čtivé.

Překlad Jaroslava Vrchlického
První úplný překlad uveřejnil Jaroslav Vrchlický (ve spolupráci se znalcem italských poměrů této doby J. Blokšou), na překladu začal pracovat pravděpodobně v roce 1875 a již roku 1879 vyšel překlad Pekla, o rok později vydal přeložený Očistec a v r. 1882 vydal Ráj. Jelikož v onu dobu byla česká literatura na vážkách, jaký postoj zaujmout k osobě J. Vrchlického, objevila se řada bezvýhradně kladných kritik, tak kritik opačných. Dnes se většina kritiků přiklání k názoru, že se jednalo o překlad zdařilý, každopádně lze říct, že překlad tohoto díla byla pravděpodobně největší a nejsledovanější literární událostí na české scéně v rozmezí let 1850–1900.

Překlad Karla Vrátného
Dalším významným českým překladem je nerýmovaná, ale velmi přesná verze Karla Vrátného, který na překladu pracoval mezi lety 1906 a 1929.

Překlad Bablera
Překlad pořízený Ottou Františkem Bablerem a Janem Zahradníčkem. Babler nejprve dílo kompletně přeložil, Zahradníček později provedl na jeho textu rozsáhlé opravy a přepracování. Zejména ve starších pracích není účast Zahradníčka zmiňována a jako překladatel je uváděn Babler sám. Podíl komunistickým režimem krutě pronásledovaného Zahradníčka zůstal totiž nejprve zcela utajen, později Babler snižoval zásluhy již zesnulého Zahradníčka a některé jeho úpravy vracel s odůvodněním, že neměly pro text příliš velký přínos. Zachovaná kopie Zahradníčkových oprav ovšem ukazuje něco jiného. K posouzení sporu mezi Bablerem a Zahradníčkovými dědici byli přizváni František Křelina, Bedřich Fučík, Jan Vladislav, Jan Zábrana, kteří se shodli na tom, že Zahradníčkův podíl byl zásadního charakteru. Jan Vladislav ve svém posudku napsal: „Zahradníčkovy úpravy hleděly vytvořit z Bablerova značně zastaralého textu text živý, modernější a dramatičtější (...) do značné míry přispěl i k projasnění smyslu Dantovy skladby.“
Vyšel v roce 1952, dnes je nejrozšířenějším a nejcitovanějším českým překladem.

Překlad Vladimíra Mikeše
Božskou komedii přeložil rovněž Vladimír Mikeš, první část jeho překladu byly publikovány v roce 1978 (Peklo), později byl publikován rozsáhlý výbor nejpodstatnějších pasáží přeložených veršem, zatímco ostatní byly nahrazeny krátkým prosaickým shrnutím. Úplné vydání vyšlo až v roce 2009 v nakladatelství Academia. Mikešův překlad vyniká především plynulým, moderním a čtivým jazykem, v současné době je patrně nejčastějším zdrojem citací.

Canzona(z italského canzone, píseň) byla v 16. a 17. století vícehlasá vokální skladba vzniklá zhudebněním literární kancóny, v 15. a 16. století také samostatná instrumentální skladba. Původně byla odvozena z francouzského a holandského polyfonního šansonu a historicky se prolínala s madrigalem, později byla komponována samostatně. Z Itálie se rozšířila do okolních zemí, zejména do Německa.

Sestina je literární forma, užívaná převážně v lyrické poezii, skládající se ze sedmi slok poněkud zvláštního charakteru. Pochází z provensálských trubadúrských písní, vytvořena byla Arnautem Danielem, dále byla hojně užívána v italské poezii, zejména Petrarcou.
- Zásadní roli hrajíkoncová slova veršů– důležitá je zvukomalba – ve slovanský a germánských jazycích však nebude znít tak jako v italštině

Balata (ballare – tančit) – vychází z tanečních písní, je podobná sonetu a musí mít taky vždy 14 veršů – psal ji Dante i Petrarca – evropskými literaturami se moc nešířil. Tzpické pro ni je: rymová choda prvního a poslenáho verše + epifora – opakovani tychž slov na konci veršů. Zprvu sloužila jako taneční píseň. Balaty jsou zpívány na konci každého dne v Boccacciově Dekameronu.

Tercína - je druh sloky sestávající ze tří deseti-, v případě tzv. ženského zakončení jedenáctislabičných veršů, pocházející z Itálie (poprvé se objevuje v Dantově Božské komedii) s důmyslným rýmovým schématem aba-bcb-cdc-ded. Triadická struktura umožňuje výstavbu děje ve schématu teze - antiteze - synteze. Je možné, že trojveršové schéma vzniklo po vzoru Nejsvětější trojice. Po Dantově vzoru jí začali užívat i Petrarca a Boccaccio. V české poezii není použití tercíny časté; mezi nemnoho básníků, kteří ji, stejně jako jiné pro českou literaturu netypické básnické útvary, používali, patří Jaroslav Vrchlický.

Nejvýznamnější a typický pro tohle období(13. století) je sonet.
Sonet - který vznikl ve 13. století, vyznačující se přesně vymezenou strukturou 14 veršů a logickým členěním.

V původní podobě byl italský sonet (4433) rozdělen do osmiverší a šestiverší. Osmiverší obsahovalo propozici a šestiverší pak přineslo její řešení. Původní da Lentiniho sonet měl rýmovou strukturu a-b-a-b, a-b-a-b, avšak sonet brzy získal strukturu a-b-b-a, a-b-b-a. Šestiverší bylo možné rýmovat dvěma způsoby: c-d-e-c-d-e a c-d-c-c-d-c. Později byla uvedena i další rýmová schémata. Devátý verš (tzv. volta) tvořil obrat v celé básni a změnu tématu či atmosféry sonetu. Dante + Petrarca.

Sonetto – pochází z italštiny a znamená jemný zvuk – vznikl jako forma pro vyjádření jemných, intimnách věcí, které většinou souvisí s milostnými – jemnými formamy. Sonet musí být rýmován - rýmz jsou různé – nejčastěji je obkročný rým abba. Obvykle bývá ve druhém trojverší aspoň jeden nebo dva rýmy z předchozího verše.

Ve starším českém období sonet nenajdeme.

Giovanni Boccaccio (červen/červenec 1313 Florencie – 21.12.1375 Certaldo)

- s Dantem se nemohl potkat
- básník, prozaik a ranný humanista
- byl nemaželského původu (matka zůstala neznámá – vytvořila se legenda, že je synem francouzské šlechtičny či princezny, ta je však nepravdivá), otec byl Boccaccio di Chellino však věnoval jeho výchově velkou péči
- základu vzdělání se mu dostalo ve Florencii
- při doprovázení otce do Neapole se seznámil s kupeckou praxá (jeho otec byl zástupce banky Bardiů, která ůvěrovala neapolskému králi Robertu z Anjou)
- na otcovo přání studoval kanonické právo na neapolské univerzitě – otcova prestiž mu umožnil vstup na královský dvůr (během studia si prosadil aby studoval klasickou literaturu; ve Florencii i Nepoli nasákl výtvarným uměním, vedle antických klasiků, studoval Dantovu komedii, neustále se k ní vracel, věnoval textu značnou část řivota, neustále se k ní vracel, snařil se získat co nejvíce informací – stal se oficiálním vykladačem Dantovi komedie)
- zaalpská společnost nechápala jeho milostnou poezii a prózu
- 5 let nesměl zasahovat do politiky Florencie – rozhodla o tom Rada sto
- r.1340po úpadku banky Bardiů se Boccaccio vrací za svám otcem do Florencie
- v r.1348přichází v důsledku o mnoho přátel, otce a nevlastní matku
- r.1349-50 napsal Dekameron
- r.1350se v Raveně setkává s Dantovou dcerou Beatricí, aby ji předal odškodnění za pronásledování její rodiny
- r.1351oznámil Petrarcovi navrácení majetku, který byl zkonfiskován jeho otci
- r.1354byl z pověření komuny u avignonského papežského dvora
- r.1359 setkává se s Petrarcou v Miláně
- byl s Petrarcou blízký přítel, málem Dekameron spálil avšak Petrarca mu to v tom zabránil – navzájem si pomáhali
- ve stáří psal Boccaccio převážně latinsky a zabýval se studiem klasiků (v málí píše, ve stáří studuje)
- prácě věnovaná Dantemu – životopis ve formě chvalořeči a zejména 60 výkladů o Božské komedii – na výzvu florentské městské rady ji četl v kostele Santo Stefano in Badia od října r.1373 do začítku r.1374
Dílo:
Zpěvník– dílo Boccaciova mládí; lyrické básně, které opěvují podobně jako Dante Beatrici, Boccaccio opěvuje fimmetu – je urozena, nedosažitelná, víme o ní více než o Beatrici, Fiammeta je jedna z nejurozenějších žen ve Florencii – dcera jednoho z nejmocnějších mužů tehdejší Florencie – její nedosažitelnost ho přitahovala.

Neapolská perioda: na neapolském dvoře začínal jako básník
1. Caccia di Diana (Dianin lov) – mytologicko-alegorická poema, 18 zpěvů v tercinách  hold neapolským dámám, vpráví o sporu mezi Dianou (bohyní papenství) a Venuší (bohyní lásky), v jehož závěru se družina Dianina přidává k družině Venušině
2. Filostrato – r.1335-40; poema – zpracovává epizodu tragické lásky, řecké jméno protagonisty má znamenat ,,Přemožený láskou´´
3. Filocolo – r.1336-39; román v 5 knihách, jméno hrdiny je vyloženo jako ,,Muka lásky´´, vypráví příběh o rozloučených milencích, kteří se shledají až po dlouhé řadš dobrodružných zkoušek
4. Teseida – r.1339-41; nejabicioznější pokus z neapolského období, poema o 12 zpěvech v oktávách, dílo není podařené – Boccaccio chtěl konkurovat klasickému římskému hrdinskému eposu, dílo je o sestře královny Amazonek, dílo bylodokončeno ve Florencii

Díla, která vznikla po Boccacciově návratu do Florencie a předcházejí Dekameronu, jsou znatelně poznamenaná snahou přizpůspbit se kulturním preferencím nového prostředí.

Komedie o florentských nymfách – později Báseň o nymfách Ametových– r.1341-42; román, pastýř Ameto se tu setkává s nymfou Liou (symbol víry), doprovázenou dalšími 6 nymfami (celkem jde o alegorii 7 hlavních a božských ctností) – víra, naděje, láska, moudrost, spravedlnost, statečnost, umírněnost
Elegie o paní Fiammetě – r.1343-44; román o nešťastné(mimomanželské lásce) a jejich bolestných peripetiích
Fiesolské nymfy – r.1344-46; je posledním z řady Boccacciových italských děl před Dekameronem. Dílo je psáno v oktávách (schéma strof je ABABABCC). Příběh o nešťastné lásce pastýře Africa nymfy Mensoly spojen s bájí o založení Fiesole, pastýřský epos, Fiesole je město – důležitá role přírodních motivů, pastýřského života, Mensola s Africem otěhotní – přichází etruský lid, (toskánská mytologie – jejich syn se stává partnerem potomka evropských králů – prapředci obyvatelů Florencie)

Dekameron– r.1349-51; soubor 100 prozaických novel, spojených jednotným rámce. Tímto rámcem je vyprávění o 7mladých paních a 3 mladících, kteří se setkávají v době florentského moru r.1348 v kostele Santa Maria Novella, a aby unikli smrtelnému nebezpečí, odeberou se na venkov, kde si po 10 dní vyprávějí příběhy na rozmanité náměty. Večer pak každý z vypravěčů zazpívá milostnou ballatu.
Značná část novel má erotický námět.

Vyprávění:
1. den - vypráví se směs – lakomost, vtip, kterým se potlačí nechtěná láska (volné téma)
2. den - vypráví se o nehodách, které dopadnou dobře
3. den - vypráví se o chytrácích, kteří se domůžou přízně žen
4. den-vypráví se o lásce s nešťastným koncem
5. den-vyprávé se o milencích, jejichž láska se dočkala šťastného konce (šťastný konec – dostanou se k sobě jako muž a žena)
6. den-vypráví se o těch , na které byl zamířen nějaký vtip – nejkratší vyprávění
7. den -vypráví se taškařice – ženy, které obalamutily své manžely
8. den-vypráví se o šprýmech, které provedl muž ženě a naopak
9. den-každý vypráví co se mu líbí (volné téma)
10. den-vypráví se o lidech, kteří vykonali něco šlechetného ve věcech lásky a jiných

Většina těchto příběhů je vytěžena ze starší (antické a středověké) tradice, nesporně jsou však naplněny novým duchem. Čerpá z velkého množství zdrojů př.latinské prameny, provensálské životopisy, rytířské romány..

Díky milostné složce Dekameonu bylo dílo přijmáno evropskou kulturou značně rozporně: na jedné straně stály jeho nepopiratelné umělecké kvality, jimiž se inspirovalo mnoho dalších tvůrců na druhé straně jeho erotická dráždivost, přímo protikladná katolické morálce a vylučující jej na okraj literatury.

V r.1373 se v dopise dokonce Dekameronu zřekl – bylo to dva roky před smrtí v záchvatu kajícnosti.

Důsledkem, ale i příčinou rozporného přijímaní Dekameronu, byly jednak neadekvátní překlady; odmítavý postoj církve. na Tridenském koncilu(1545-63) byl Dekameron zakázán + to co na Boccaccia navazovalo

Leonardo Bruni – méně významný autor v porovnání s Dantem – také napsal autobiografii o Dantovi, ne však tolik zdařilou. Dále napsal autobiografii o Petrarcovi.

Reakce v Českých zemích:
V českém prostředí se objevují jednotlivé novely Dekameronu až v renesančním humanismu - s nástupem reformace však záje ustupuje – témata se často stávají námětem pro kramářské písně + jsou otiskovány v knířkách lidového čtení.

Některé povídky byly do češtiny překládány (z menším nebo větším ohlasem).

Nový zájem o Dekameron pak u nás vzniká až v 19. století v souvislosti se zájmem o západní literaturou. Jako celek byl přeložen právě až v 19. století.

Některé příběhy však překládany byly. Byly určitým způsobem poupraveny a staly se součástí knížek lidového čtení. Vyprávění o měšťanu Barnabu Lomelínovy z Janova (2.den, vyprávění deváté), který je podveden svým sousedem – vsadili se jestli Zinebra manželka Barnaba Lomelína bude věrná – soused pomlouvá Zinevru, vyhrotí to tak, že se vsadí o veškerý majetek – Barnab tvrdí, že mu žena bude za všech okolností věrná – soused to na Zinevru zkouší, ale ta se svést nenechá – dostane strach o svůj majetek – vloudí se do koupelny a všimne se, kde má Zinevra znaménko – Lomelíno je čestný muž, vyžene ženu z domu, každý jde na jinou stranu – potkájí se v Alexandrii, tak se vše vysvělí – získají zpět majetek a vrátí se do Janova.  v českých knížkách lidového čtení je ještě přidán poustevník, který je oblíbený- Zinevra k němu zabloudí, pořídí jimužské šaty, ostříhají vlasy, Zinevra v něm působí jako písař – příběh je zpestřen.

Novela o Valtrovi a Grizeldě – příběh o nerovném manželství, manžel je bohatý a urozený, žena je z chudých poměrů. Markíz Valter má s Grizeldou dvě děti za nějaký čas ji oznámý, že zavrařdil děti a vyžene ženu z domu. Vezme si do domu jinou ženu. Když vidí, že Grizelda nešpiní jeho jméno vezme Grizeldu zpět. Žena, která ji měla nahradit je jeho dcera z prvního manželství, se kterou pochopitelně nic neměl. Děti nezabil poskytnul jim vzdělání. Následně Grizeldu ctí jako markízu do konce života. Tento příběh měl velký vliv na příběhy lidového čtení – na základě toho příběhu vznikají další příběhy s motivem pronásledováné ženy, kdy nakonec vše šťastně dopadne.
Vliv na tento typ příběhů měla legenda o sv.Jenovéfě. Je podobná vyprávění o Sněhurce.

Knihy, které mají typ pronás
sledováné ženy je mnoho – Helena dcera císaře tureckého.

Překlad Dekameronu: něco přeložil Hynek z Poděbrad (syn Jiřího z Poděbrad)"