"2. Vývoj poetiky v díle Oldřicha Mikuláška

Mikuláškova prvotina Černý bílý ano ne (1931) byla napsána v duchu poetismu . S touto sbírkou však nebyl příliš spokojen a za opravdový počátek svého díla považoval knihu Marné milování (1940). A právě zde můžeme naleznout Mikuláškovu filosofii okamžiku. „Není to něco daného a hotového, často zplanělého, ale naopak koncentrované bytí, chvíle, kdy člověk je plně a nezastupitelně – „strašně je“.“
Probíhala 40.léta 20.století a Mikulášek začal sympatizovat se Skupinou 42, zejména s její „snahou o vyjádření metafyziky všedního.“ V tomto období vyšly básníkovy sbírky Křídlovka (1941), Tráva se raduje (1942) a Podle plotu (1946). Zde se nám před očima otevírají krajiny Mikuláškovy poezie (Brno, Přerov, Českomoravská vysočina, nejvíce však samotné nitro básníka), a také poezie Halase, který se pokusil najít „na zoufalství rým. Také se tu vynořuje obraz trávy.“
V těchto sbírkách se již objevuje klíčový motiv, který se vyskytuje v celé Mikuláškově tvorbě
– motiv krve, jenž vyjadřuje jeho postoj k světu a básníkovo pojetí života.
Tento motiv zaregistrujeme i v další sbírce Pulsy (1947), kterou když Mikulášek psal, byl již vyzrálým básníkem. Zde se vyskytuje vše, co „vytváří osobitost Mikuláškovy poezie: lyrické uchvácení, protiklad života a smrti a jejich svár, filosofickou koncepci života jako nepřestávajícího dramatu. Zde se vytvaroval Mikuláškův individuální tvůrčí typ.“ Jak už bylo řečeno, i Pulsy souvisejí s motivem krve. „Krev, to je sám život, je to umělecké vyjádření Mikuláškova pojetí života jako dramatu; za život se platí krví. Je to toužení po prudším životním pocitu:
„Plačte tedy,
milujte se, zmírejte, smějte se, lidé.
Hned, tuto chvíli.
To vše je život.“
Mikuláškův verš má strhující dramatičnost a vysoké napětí.“
V letech 1953 a 1955 vycházejí další dvě sbírky – Horoucí zpěvy a Divoké kačeny, které usilují o harmonizaci rozporů a ukázku kladu v životě. A právě o dva roky později se v Mikuláškově díle střetává klad a zápor. Jedná se o poému Krajem táhne prašivec (1957) a sbírku Ortely a milosti (1958), konkrétně báseň Vyvolávač. Jsou to obě velké postavy. Vyvolávač je „duch zmaru a smrti“ , je symbolem smrti. Naopak je tomu u Prašivce, který je jakýmsi ztělesněním bouřlivosti života. Zde se právě objevuje autorův optimismus: „Optimismus není nic jiného než radost těžce vydobytá,…“
Ve sbírce Ortely a milosti jde o verše z let 1946 – 1958. Zde se „ocitáme v oblasti emocionální a etické. Ze strašlivé blízkosti vidíme vztahy člověka, ty soukromé, intimní, k jeho nejbližšímu okolí,...“