1.	Studium osobnosti - hlavní směry v psychologii osobnosti, metodologické přístupy k poznávání osobnosti.

2.Determinace osobnosti - dědičný a neurologický základ, sociokulturní vlivy. Temperament. Charakter.
3.Nevědomé determinanty v životě osobnosti - vrstvy osobnosti. Psychoanalytická tradice (Freud, psychoanalýza po Freudovi, Jung). Obranné mechanismy, citové připoutání.
4.Osobnost, situace a predikce chování - osobnostní rysy (Allport, Cattell, pětifaktorový model). Stálost a vývoj osobnosti.
5.Kognitivní, emoční a motivační aspekty osobnosti - inteligence, emoční rysy a emoční inteligence, motivační struktura.
6.Strategie osobnosti pro chápání světa a sebe sama - kognitivní přístupy k osobnosti. Humanistická témata - smysl a sebedeterminace (Maslow, Rogers, Frankl). "Já" poznávající a poznávané, sebepojetí a integrita osobnosti.
7.Osobnost v sociálním prostředí - sociální aspekty osobnosti. Motivační témata v našich životních příbězích (Murray, McClelland, Heckhausen). Životní cyklus - Erikson, Adler.
8.Adaptace osobnosti na zátěž - změny osobnosti při dlouhodobém stresu. Poruchy osobnosti.

"1. Studium osobnosti - hlavní směry v psychologii osobnosti, metodologické přístupy k poznávání
osobnosti.
Osobnost
jednotný a relativně stabilní „vzorec“ myšlenek, pocitů a jednání
individuální jednota člověka, jednota jeho duševních vlastností a dějů, která je založená na jednotě
těla, a utváří se a projevuje se v jeho společenských vztazích
hypotetická struktura, která způsobuje stabilní chování v určitých situacích
něco, co skutečně existuje a co má skutečné účinky (teoretici)
velmi důležité a komplikované téma, zahrnuje několik okruhů
1/ celkový popis osobnosti – zahrnuje vlastnosti, rysy, faktory osobnosti,
2/ struktura a dynamika osobnosti,
3/ integrační funkce v osobnosti – jáství,
4/ přístupy psychologických směrů k osobnosti – teorie osobnosti.
Přístupy k poznávání osobnosti
Hippokrates
dělil osobnosti podle převažujících tekutin v těle (odpozorovali, určují temperament)
Temperamentové vlastnosti. jsou povařované za vrozené.
Charakterové vlastnosti jsou získané v průběhu života.
Hippokratova teorie byla později zpracována slavným antickým lékařem Galénem, kterého dále
přepracoval Hans Eysenck.
Krev = sangvinik (vyrovnaný, veselý, ale emočně a názorově nestálý)
Hlen = flegmatik (přecitlivělý)
Žluč = cholerik (vznětlivý, ale spolehlivý a stálý)
Černá žluč = melancholik (vyrovnaný, lhostejný)
Gallova frenologie
Frenologie
(frenos - řecky mysl, logos - slovo), někdy zvaná také kranioskopie, je pseudovědecká disciplína,
která se snaží z tvaru lebky a detailů na ní odvozovat duševní vlastnosti člověka, intelekt, povahu,
charakter
obor, který předpokládal a zkoumal souvislosti stavby lebky s duševními schopnostmi a
charakterovými rysy
byl populární zejména v 19. století, do začátku 20. století však byl zavržen jako pseudověda.
Některé představy o funkční specializaci jednotlivých částí mozku však od ní úspěšně převzala
moderní neurověda.
Za zakladatele oboru považován rakouský lékař, anatom a patolog Franz – Joseph Gall
Frenologie vycházela z pěti předpokladů:
mozek je orgánem mysli
lidské duševní schopnosti sestávají z určitého počtu navzájem nezávislých vloh
vlohy jsou vrozené a každé z nich přísluší určitá oblast na povrchu mozku
velikost určité oblasti mozku odpovídá míře nadání jedince určitou vlohou
velikosti oblastí mozku odpovídá vnější tvar lebky, takže mohou být podle něj zvenku posuzovány"