"V úvodu knihy autorka Tatjana Kopřivová uvádí příklad svého dětství, ve kterém se pozastavuje nad chováním vlastních rodičů v určitých situacích. Z dětství si odnášíme vzpomínky a z nich vyvozujeme, jakými rodiči být nechceme, ale v krizových situacích se schylujeme právě k tomu, co nám samotným tolik vadilo. Rozebírá zde příklady, kdy ji chování rodičů mrzelo, ale nepovažuje ho za špatné, protože právě takové chování se vyskytuje ve většině rodin. Jako příklad uvádí příchod dítěte domů. Rodiče se sice optají dítěte, co dělalo, kde bylo a s kým bylo. Ale nedozvědí se, co jejich dítě prožilo.
Rozdíl mezi autoritativním stylem výchovy a demokratickým je v tom, že s mocenským přístupem nevystačíme ve všech výchovných situacích, a dokonce je proti myšlence rovnocennosti ve vztahu, kterou pokrývá právě demokratický styl. Odlišnost je nejvíce patrná v tom, jakým způsobem se stanovují hranice chování. Není snadné změnit styl výchovy, ale je dobré pokusit se zařadit přístupy partnerského stylu, ovšem s jistým omezením. Je potřeba dítěti ukázat pevnou ruku, nemá-li dítě jasně stanovené hranice, ztrácí pocit bezpečí. „Partnerský přístup dospělých k dětem je nejen možný, ale i nutný pro to, aby z dětí vyrostli kompetentní a zodpovědní lidé (…)“ (Kopřiva, 2008, s. 9). Autoritativní výchova není pouze o trestech, ale dominuje zde vtah nadřazenosti a podřazenosti, panuje nerovnost a užívají se mocenské prostředky. Na druhé straně je přístup partnerský, jehož základem je demokracie a je založen na principu rovnocennosti a respektování důstojnosti dítěte, zároveň ale žádá zodpovědnost dítěte."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ